- Všechny
- Česká republika
- Slovensko
- Archeologická památka
- Sakrální památka
No Items Found
Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se připojil v roce 1990 také papež Jan Pavel II.
Zakladateli kláštera byli moravský markrabě Vladislav Jindřich s jeho bratrem Přemyslem Otakarem I. a olomoucký biskup Robert. Výstavba kostela byla zahájena patrně v letech 1210 – 1215. Jako většina cisterciáckých kostelů přijal patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen až v roce 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 z rozhodnutí papeže Pia XI.).
Původní románsko-gotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko – gotické stavby.
V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. Stavba velmi chátrala a chyběly finanční prostředky na její údržbu. Obnovy se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem . V rámci cyrilometodějských milénií v letech 1863 a 1885 se jej podařilo obnovit. Další rozvoj byl zabezpečen příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Za jejich správy byla stavba ve 20. letech a 30. letech 20. století zabezpečena proti vzlínání vlhkosti. SS tím souvisel objev velehradského podzemí, které bylo ještě před vypuknutím druhé světové války zpřístupněno veřejnosti. V letech 1935 – 1938 proběhlo restaurování interiéru kostela. Nástup totalitních režimů k moci celá desetiletí bránil rozvoji poutního místa, ačkoliv nejnutnější opravy (např. statické zajištění klenby a výměnu krovu a krytiny) se podařilo realizovat.
V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a na Velehrad přicestoval papež Jan Pavel II. Od té doby probíhá pozvolná hmotná i duchovní obnova Velehradu, přičemž projekt Velehrad – centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy představuje její vyústění.
Zdroj: www.velehrad-iop.cz
Opevněné sídlo bylo na říční terase v dnešní Chotěbuzi poprvé vybudováno a osídleno již v pravěku – na přelomu pozdní doby bronzové a starší doby železné. Po svém zániku a opuštění, k němuž došlo zhruba v mladší době laténské, čekalo dalších zhruba 1200 let, než se na místo vrátili lidé. Byli jimi Slované, kteří do oblasti, mnohem později nazvané těšínským Slezskem, přicházeli v období raného středověku.
Slované si vybrali dobře – místo je těžko přístupné, a navíc z hradiska mohli kontrolovat obchodní stezky, vedoucí z jihu na sever a na východ. Byli šikovnými obchodníky i bojovníky – a proto dokázali dobře využít stále patrných zbytků původního opevnění a vybudovat na jejich základech vlastní nové sídlo, jehož význam vzrostl zejména v době, kdy se celá oblast dostala do silného vlivu Velkomoravské říše.
Po několika fázích rozkvětu a úpadku, kterými slovanské hradisko prošlo, bylo nakonec přece jen lidmi opuštěno. Stalo se tak na počátku 11. století, kdy se – stručně řečeno, lidé přestěhovali o několik kilometrů východněji, do Těšína. Mnohem výhodnější poloha těšínského hradu vystavěného na skalním ostrohu nad řekou Olší a zejména města, které později vyroste v podhradí, byly důvodem definitivního zániku všech sídelních aktivit v Chotěbuzi.
Zdroj: www.archeoparkchotebuz.cz
Na území obce byla nalezena ručně hnětená pálená keramika s hrubým zrnem, s čarami a nehtovými vrypy, i pozdější keramika z plavené hlíny vyrobená na hrnčířském kruhu. Mezi nejvýznamnější archeologický objev však patří první odkrytí zbytků velkomoravské kamenné stavby na našem území. Vykopávky zde prováděl od roku 1911 profesor bohoslovecké fakulty dr. Jan Nevěřil. Pod jeho vedením se podařilo odkrýt základy nevelkého kostela s pravoúhlým protáhlým kněžištěm a 4 podpěrami v lodi. Původně mu byl přikládán cyrilometodějský původ, což bylo ve vědeckých kruzích odmítáno, teprve po 40 letech se podařilo definitivně prokázat, že jde o první zděný kostel z dob Velké Moravy.
Tyto poznatky přinesl revizní archeologický výzkum, který zahájil v roce 1953 dr. Vilém Hrubý. Tento výzkum nejenom zpřesnil nálezovou zprávu o nalezišti, ale podařilo se při něm odkrýt i malý hřbitov o 36 kostrových hrobech, jejichž charakter odpovídá plně poznatkům o velkomoravských pohřebištích. Všechny hroby se vyhýbaly chrámovým zdem, z toho plyne, že pohřebiště vzniklo až v době, kdy kostel již stál. Nejstarší milodary v hrobech pocházejí z 9. století, není tedy pochyb, že stavba stála už v 1. polovině tohoto století, tj. ještě v době předcyrilometodějské.
Jde o jednolodní kostel s obdélnou lodí s vestavěnými 4 podpěrami a obdélníkovým kněžištěm o rozměrech asi poloviny délky a šířky lodi. Vstup do kněžiště byl snad částečně přehrazen krátkou příčkou, podlaha dlážděna menšími přitesanými kameny. Kamenné zdi, omítnuté zvenčí šedohnědou a uvnitř vícebarevnou malbou, nesly původně plochý dřevěný strop. Rozdílné zahloubení základů naznačuje, že loď měla větší výšku než pravoúhlý chór. Celkově lze usuzovat, že podoba byla ovlivněna misijním proudem ze západu.
Kolem východní části kostelíku byly zjištěny kůlové jamky – stopy ohrazení nebo náznak nějaké starší, snad také církevní stavby. Na severovýchodě a jihovýchodě pak ležel uvedený hřbitov, který svému účelu sloužil asi 100 let. Podle nálezu nožů v 10 hrobech lze soudit, že zemřelí příslušeli ke svobodné, snad i privilegované vrstvě.
Lze předpokládat, že po zániku Velké Moravy návrší u Modré pustlo, neboť v listině z počátku 13. století se hovoří o kostele sv. Jana, který později zmizel, ale který už tehdy stál pustý a prázdný v blízkosti Veligradu, na statku darovaném markrabětem Vladislavem Jindřichem cisterciákům jako provizorium do vybudování velehradského kláštera. Na konci 17. století je pak na rytině Kristiana Hirschmentzela, člena velehradského konventu, zobrazení malé kaple, nápadně se shodující s rekonstrukcí nalezených základů. Vzhledem k nálezu mince ze 17. století v areálu vykopávek lze předpokládat, že jde o totožnou kapli, rovněž lze předpokládat, že jde o kapli sv. Jana, spojenou se založením velehradského kláštera.
Je tvořena souborem na sebe navazujících staveb, mezi nimiž dominují dvě obranné věže s bránou, v nichž se nachází pokladna a malý obchod s upomínkovými předměty. Další stavby tvoří lehká palisáda, pódium pro různá kulturní vystoupení, objekty rychlého občerstvení a administrativního zabezpečení. Všechny jsou zbudované v duchu stavební kultury a architektury známé z období raného středověku, takže nijak nenarušují historický rámec zážitkového areálu.
představují dva typy hradebních těles, které tvořily součást opevňovacího systému jednoho z center Velké Moravy, Veligradu. Byly nalezeny při výzkumech ve Starém Městě a Uherském Hradišti. Lehkým typem fortifikace je dřevo-hliněná hradba z čelní palisádou, těžkým typem pak nově zbudovaná mohutná hradba s frontální kamennou zdí a palisádovou nadstavbou. Bez takovýchto opevnění by staří Moravané jen stěží odolali útokům svých nepřátel.
ukazuje, jaký byl vzhled obytných domů, zahloubených příbytků a hospodářských staveb různých typů, nechává nahlédnout do jejich skromně vybavených interiérů. Asi překvapí, že obydlí se využívala hlavně během krutých zim, že v průběhu ostatních měsíců se žilo hlavně před nimi, venku. Nedílnou atraktivní součástí areálu jsou ustájená, ale také mezi návštěvníky volně se pohybující domácí zvířata, např. kozy, prasata, slepice a husy, ba dokonce i osli.
představuje samostatnou sídlištní jednotku, kterou tvoří dílny výrobce šperků, tedy klenotníka, dále hrnčíře, kováře a železářského hutníka, případně kovolitce. Tato odvětví dosáhla v 9. století výrazné specializace a vysoké úrovně, což se odrazilo ve všech sférách života tehdejších obyvatel Moravy. Při všech akcích pro školy a veřejnost, jsou dílny, podobně jako ostatní objekty, osazeny skutečnými řemeslníky, kteří oděni v dobových šatech oživují staré výrobní techniky.
tvoří vizuální dominantu archeoskanzenu. Jeho centrem je kamenný palác velkomoravských knížat jako reprezentant špičkové úrovně architektury Velké Moravy. Každoročně se v jeho interiéru uskutečňují různé kulturní aktivity, jako např. tematické výstavy k raně středověkým dějinám Moravy. Palác doplňuje kuchyně a vysoká obranná věž, na kterou je možno vystoupat. Přitom si lze udělat představu o rozsahu modranského archeoskanzenu, největšího na našem území, a spatřit blízký klášter Velehrad a trojvrší Chřibů s hradem Buchlov.
sestává z tří samostatně stojících objektů, z nichž hlavním je dlouhá dřevěná stavba členěná na několik částí. Původně zřejmě představovala obydlí významného kněze, možná přímo arcibiskupa Metoděje, jeho žáků a spolupracovníků, a také místo, kde se tito učili číst a psát v hlaholici a vzdělávali se v Písmu svatém. K areálu patří ještě malá zděná rotunda s funkcí křtitelnice, a kostel sálového typu – hypotetická rekonstrukce kostela sv. Jana – stojící v těsném sousedství archeoskanzenu, poblíž originálního místa nálezu jeho základů.
představuje jednu nejnovějších částí archeoskanzenu, kterou aktuálně tvoří nedávno vysazený vinohrad obsahující staré odrůdy révy vinné známé už ve středověku, jako Červenošpičák, Mlynářka, Tramín bílý, Muškát žlutý… Vinice vznikla ve spolupráci obce Modrá, modranských vinařů a odborníků z Ústavu vinařského a vinohradnického Mendelovy univerzity se sídlem v Lednici. Víno a Velká Morava jsou pojmy, které propojují minulost a přítomnost v jeden návštěvnicky velmi zajímavý celek.
Zdroj: www.archeoskanzen.cz
Šaštín je v dejinách nášho národa staroslávny a jeho história siaha až do doby príchodu našich vierozvestov: svätého Cyrila a Metoda do starej vlasti Slovákov. Bola tu dôležitá pevnosť k ochrane obchodných ciest na križovatke dunajskej, českej a znojemskej cesty. Meno hradu a osady pochádza zo slova “Šášie” a “Tín” – čo znamená: hrad zo zoťatých stromov. Bol postavený pri riečke Myjava, v bažinatom teréne. Hrad bol sídlom župných vladikov a archidiakonátu – zástupcov biskupa. Šaštínsky archidiakonát spravoval diakonáty od Moravského Jána až po Čachtice. Tak Šaštín bol vždy sídlom dekana aj archidekana, ktorý sídlil na hrade. V ňom bol asi aj prvý kostol – hradná kaplnka. Prvá písomná zmienka je z r. 1204, kedy Imrich II. daroval rodu Győr majetok menom “Sassin”. Neskôr získal majetok Imrich Czobor I. Jeho syn Imrich Czobor II. sa tu usadil natrvalo. Z hradu boli vysielané hliadky, stráže, tvz. spekulatores, ktoré strážili cesty a hlásili nebezpečenstvo.
Úcta k Sedembolestnej Panne Márií u Slovákov začala prijatím kresťanstva od vierozvestcov sv. Cyrila a Metoda. Ľud k jej úcte staval kaplnky a chrámy. Podobne aj pri Šaštíne, blízko zámku visel na strome obraz Sedembolestnej.
1564 – Začiatok pútnictva. V tomto roku Angelika Bakičová, manželka grófa Imricha Czobora, majiteľa šaštinského panstva, dala zhotoviť sochu Sedembolestnej, ako splnenie sľubu za vyslyšanie v rodinných trápeniach. Angelika prosila o pomoc Sedembolestnú práve pri jej obraze. Sochu uložili k verejnej úcte do trojhrannej kaplnky, ktorá tu stojí podnes.
1654 – Sochu Sedembolestnej Panny Márie počas tureckých vojen preniesli do blízkeho zámku a uschovali v kaplnke sv. Imricha. Tu bola do začiatku 18. storočia.
1710 – Socha bola znova uložená do kaplnky. Ľud si ju veľmi uctieval a stalo sa mnoho zázračných uzdravení na tele i na duši. Preto sa začalo s ich vyšetrovaním.
1732 – 25. augusta sochu preniesli do loretánskej kaplnky pri šaštínskom kostole na námestí. Ostrihomský arcibiskup Imrich Eszterházy ustanovil vyšetrovaciu komisiu na čele s ostrihomským kanonikom Jurajom Agnelym, šaštínskym rodákom. Komisia preskúmala 726 zázračných prípadov, ktoré znovu prešetrila komisia v Bratislave. – 10. novembra za účasti mnohých duchovných a 20 tisíc pútnikov slávnostne vyhlásili sochu za zázračnú a znova uložili do trojhrannej kaplnky. Vtedy sa na tomto mieste slúžila po prvý raz svätá omša. Sochu zverili do opatery šaštínskemu farárovi Jánovi Schonovi.
1733 – provinciál radu Paulínov, František Rosa, vymohol, aby socha prešla pod ich opateru. Paulíni prišli do Šaštína 2. apríla. Podujali sa postaviť pútnický chrám a kláštor.
1736 – 16. júla posviacka základného kameňa. Začali sa stavebné práce pod vedením Jána Damianiho, staviteľa z Viedne. Neskôr stavbu viedol Matej Vépy.
1748 – bola dokončená stavba a strecha nad kostolom a v roku 1751 bol zastrešený aj kláštor.
1757 – chrám maľoval Jean Joseph Chamant prekrásnymi freskami na strope a nad bočnými oltármi.
1760 – pokračuje vnútorná výzdoba chrámu podľa návrhu Františka Antona Hildebranta, cisárskeho staviteľa, ktorý navrhol aj stavbu hlavného oltára z červeného mramoru a celého priečelia chrámu. Celá stavba bola financovaná zo zbierok prostého ľudu a s prispením cisárovnej Márie Terézie.
1762 – 12. augusta za účasti ostrihomského arcibiskupa Barkóczyho, cisárovnej Márie Terézie a jej manžela Františka Lotrinského, mnohých duchovných a tisícov pútnikov bola vysviacka chrámu a 15. augusta slávnostné prenesenie sochy na hlavný oltár.
1765 – posvätili zvony na veže, ktoré dosahovali len výšku strechy a boli ukončené ihlanmi.
1771 – bol postavený organ s 25 variáciami a kazateľnica. Postupne postavili bočné oltáre z mramoru, okrem jedného. Oltárne obrazy maľoval Ján Lukáč Kracker.
1786 – cisár Jozef II. Zrušil rehoľu Paulínov, ktorých bolo v Šaštíne 17. Odišli do Poľska. Chrám prešiel pod správu šaštinského farára – dekana Jakuba Schneidera a štyroch kaplánov. Starý farský kostol v Šaštíne zatvorili. Faru presťahovali do časti kláštora, ktorý sa stal cisárskym majetkom.
1864 – konala sa oslava tristoročného výročia uctievania sochy Sedembolestnej v Šaštíne. Predtým dekan Štefan Hrebíček sa podujal dostaviť dve veže do terajšej výšky. Stavbu previedol hodonínsky staviteľ Jozef Bárta. Kríže na veže slávnostne vytiahli 26. júna 1864. Celý chrám zrenovovali. – 8. septembra sa konala veľká slávnosť, pri ktorej ostrihomský arcibiskup, kardinál Ján Scitovský, korunoval sochu zlatými korunami, ktoré posvätil pápež Pius IX. Slávnosti sa zúčastnilo 300 duchovných a vyše 120 tisíc pútnikov.1902 – dekan Jozef Mária Škarda, pri príležitosti príchodu cisára do Šaštína na ukončenie manévrov, dal obnoviť chrám.
1914 – počas 1. svetovej vojny zobrali z veží zvony, okrem najmenšieho.
1924 – 8. september rozhodnutím trnavského biskupa Dr. Pavla Jantauscha prišli do Šaštína saleziáni – synovia Don Bosca. Opravili starý farský kostol na námesti, ktorý bol 150 rokov sýpkou. Zasvätili ho svojmu zakladateľovi sv. Jánovi Boscovi.
1926 – 31. októbra bola posviacka 4 veľkých zvonov.
1927 – 22. apríla sv. Otec Pius XI. Dekrétom “Celebre apud Slovaccham gentem” vyhlásil Sedembolestnú Pannu Máriu za patrónku Slovenska. 22. mája to slávnostne vyhlásil za účasti 3 biskupov a 40 tisíc pútnikov.1928 – bola posviacka veľkého národného zvona Sedembolestnej, ktorého hmotnosť je 4.745 kg.
1929 – bolo zavedené do chrámu a kláštora elektrické osvetlenie.
1941 – 43 – oprava svätyne a celej budovy. Viedenskí Slováci darovali plastickú krížovú cestu. Po skončení zároveň objednali rozšírenie organa.
1950 – 14. apríla boli zo Šaštína násilne vyhnaní Saleziáni a správa prešla do rúk diecéznych kňazov. Na jeseň bol dohotovený organ, ktorý má teraz 120 registrov, 5 manuálov, tri hracie stoly a 5500 píšťal. Pútnici aj nadaľej, aj cez prekážky navštevovali pútnický chrám.
1964 – pri 400 – ročnom uctievaní sochy na žiadosť pánov biskupov Dr. Ambróza Lazíka a Dr. Eduarda Néczeyho pápež Pavol VI. povýšil svätyňu Sedembolestnej dekrétom “Ad perpetuam rei memoriam” z 23. novembra na baziliku minor – menšiu. Slávnostné vyhlásenie sa konalo 27. decembra za účasti trnavského pána biskupa Lazíka, mnohých duchovných a veriacich.
1968 – 70 – znova faru spravujú otcovia Saleziáni – zavádzajú nové ozvučenie, elektrický pohon zvonov a postavili provizórny oltár k ľudu.
1975 – vdp. Farár Karol Senáši dal postaviť nový mramorový oltár k ľudu, ktorý posvätil p. biskup Dr. Július Gábriš, veľký mariánsky ctiteľ a každoročný pútnik k Sedembolestnej.
1987 – Mariánsky rok- baziliku navštívila Matka Tereza z Kalkaty a nový trnavský biskup, terajší arcibiskup-metropolita Slovenska Mons. Ján Sokol. Pod vedením miestneho pána farára Jána Bašu sa začala generálna oprava baziliky.
1990 – koncom februára prichádzajú znova do Šaštína Saleziáni a pod vedením farára-dekana Jána Malženického pokračuje oprava baziliky, 9. marca preberá časť kláštora a už 9. mája sa tu koná prvá celonárodná púť pre všetkých duchovných Slovenska, ktorej sa zúčastnilo 900 kňazov za účasti všetkých biskupov Slovenska a mnohých veriacich. 22. apríla sv. Otec Ján Pavol II. pri ceste vrtuľníkom zvlášť pozdravil Sedembolestnú zakrúžením nad bazilikou a pri homílii sľúbil, že príde na púť. Potom nasledovala za účasti veľkého počtu veriacich Svätodušná púť na prelome mája a júna; vyvrcholením pútnickej sezóny bola veľká púť na sviatok Sedembolestnej Panny Márie – Patrónky Slovenska, kedy už celé priečelie bolo bez lešenia.
1991 – Potom pokračovali renovačné práce vnútra baziliky: nová elektrická inštalácia, nové ozvučenie, úprava oltára a presbytéria, úprava sakristie, účelné temperovanie baziliky, obnova dlažby a dokončenie mariánskeho múzea pri bazilike. Najnákladnejšie však bolo očistenie a oživenie krásnych Chamantových fresiek a celého vnútra baziliky. Posledné lešenie bolo z baziliky upratané pred národnou púťou v septembri 2005.
V budove kláštora bolo (znovu)založené cirkevné katolícke chlapčenské internátne Gymnázium Jána Bosca.1995 (1.júl) – Šaštín a Baziliku navštívil pápež bl. Ján Pavol II., počas svojej druhej pastoračnej návštevy Slovenska.
Zdroj: bazilika.sk
Výraznou pamiatkou Trnavy je Bazilika sv. Mikuláša, ktorého stavba a začala v roku 1380. Tento gotický trojloďový kostol bol postavený na mieste staršieho románskeho kostola, na ktorý sa vzťahuje najstaršia písomná správa o Trnave (1211) a ktorého časť základov bola odkrytá pri rozsiahlych renovačných prácach v r. 1975.
Stavba baziliky bola robená ako mestská stavba, keďže mesto ako patrón dodávalo stavebný materiál z vlastných zdrojov, ale aj za podpory panovníkov a bohatého meštiactva. Trojloďový chrám bol postavený na najvyššom bode starého mesta. Okolo bol cintorín. Pôvodné hlavné uličné priečelie baziliky bolo jednovežové (gotické). Na južnej strane sa nachádzajúci gotický portál je pôvodný. Obvodové vonkajšie murivo malo oporné piliere, medzi nimi vysoké gotické okná.
Vo svätyni päťbokého záveru zachovalo sa pôvodné gotické pastofórium. Na severnej strane je gotický otvor, vedúci dnes do sakristie. Pôvode viedol do románskej kaplnky sv. Juraja, ktorá počas stavby kostola slúžila farským potrebám.
Krížová klenba svätyne má rebrá hruškovitého profilu. Svätyňa nadväzuje na hlavnú loď masívnym triumfálnym oblúkom. Hlavná loď má po obidvoch stranách rovnakej šírky bočnej lode oddelené nerovnako širokými gotickými arkádami.
Štyri klenbové polia hlavne lode sú podobne riešené ako vo svätyni. V strede polí sú vypustené kamenné svorníky s plastickými erbmi. (Žigmund Lucemburský, Alberte Habsburský a mesto Trnava). Bočné lode sú podobne klenuté s kamennými rebrami a svorníkmi. V predsieni kostola (podchórie) sa zachovali pôvodné fresky: atribúty evanjelistov , uprostred znak mesta a na stenách a pilieroch sv. Ján ev., sv. Mikuláš, sv. Pavol a výjav o svätom Jurajovi.
Pôvodné kaplnky ležiace z oboch strán hlavného vchodu boli prestavané a zosilnené začiatkom XVI. Storočia, kedy sa uskutočnili ďalekosiahle úpravy a opravy. Vtedy arcibiskup Mikuláš Oláh chcel zvýrazniť význam tohto chrámu, ktorý od roku 1543 slúžil aj ostrihomskému arcibiskupovi a jeho kapitule, ktorí sa evakuovali pred Turkami do Trnavy. Prestavali sa: priečelie na dvojvežové a pod vežové kaplnky boli rozšírené. V roku 1577 boli na vrchole veží umiestnené veterníky: kohúti s dvojkrížom. (Kohút na snôpku je aj pri bočnom vchode. Je z erbu mestského kapitána Hollého – 1498).
17. storočie bolo v znamení najrozsiahlejších stavebných úprav a zmien kostola. Z popudu arcibiskupa kardinála Petra Pazmana začala v roku 1618 rozsiahla prestavba a interiérové úpravy, ktoré skončili v roku 1630. Prístavbou bočných kaplniek zmenil sa nielen pôdorys kostola, ale aj jeho jednoliatosť a gotická štruktúra. Vtedy bola aj rozrušená gotická kaplnka sv. Juraja a na jej mieste vybudovaná sakristia. Postavený bol nový chór, kazateľnica, nové lavice ako aj nové oltáre – všetko v barokovom slohu.
Veľký požiar v roku 1666 zasiahol severnú vežu, ktorú dal arcibiskup Juraj Szelepchen – Pohronec v roku 1676 prestavať na výšku južnej veže. Prebudovaná bola aj sakristia a ozdobená linetovou klenbou so štukovým dekorom.
Poslednou významnou prístavbou kostola bola centrálna baroková kaplnka Panny Márie, postavená v roku 1739 – 1741 s baldachýnovým oltárom od A. Huettera.
Začiatkom 19. Storočia bol opravený triumfálny oblúk, zrušené sedlové vežičky steny svätyne dostali drevené obloženie a na južnej strane v r. 1823 boli zosilnené oporné piliere z materiálov zrušeného slovenského kostola sv. Michala arch.
V rokoch 1900 – 1905 boli osadené nové vitráže okien, urobená maľba bočných stien hl. lode i svätyne. V roku 1916 bola odstránená tehlová výplň trojkružového gotického okna južnej podvežovej kaplnky a kaplnka v roku 1922 renomovaná.
V r. 1954-1958 boli omietnuté veže, porobené rozsiahle očistné a konzervačné práce na rímsach, kamenných osteniach, fialách a kamenných chrličoch.
Očistenie barokového stropu sakristie v r. 1964, elektrifikovanie zvonenia v r. 1967 atď.
Zdroj: trnava.fara.sk
Benediktinský klášter v Rajhradě je nejstarším klášterem na Moravě a náleží k nejstarším moravským církevním institucím. Podle legendy zde měl již v 10. století existovat klášter basiliánů, založený sv. Cyrilem. V roce 1045 daroval český kníže Břetislav I. břevnovskému klášteru opuštěný hrad s názvem Rajhrad a v něm založil klášteřík (cellu) sv. Petra a Pavla. O tři léta později 26. listopadu 1048 byla cella proměněna ve skutečný klášter, který byl podřízen břevnovskému opatství.
Klášter založený na místě velkomoravského hradiště snad již z 8. století byl v následujících staletích mnohokrát vydrancován. V roce 1311 navštívili klášter král Jan Lucemburský a rakouský vévoda Friedrich. Za husitských bouří se do Rajhradu uchýlili řeholníci z mnoha zničených klášterů.
Románskou podobu si klášter udržel až do počátku 18. století, avšak stav budov byl nevyhovující. Proto se tehdejší probošt Antonín Pirmus odhodlal ke kompletní velkorysé přestavbě. Pirmus, nazývaný druhým zakladatelem kláštera, svěřil v roce 1718 projekční práce Janu Blažeji Santinimu Aichlovi, který navrhl čtyři kvadratury obklopující chrám sv. Petra a Pavla: prelaturu, konvent a dva hospodářské dvory. V roce 1722 se začal stavět chrám, konventní budovy sloužily od roku 1755 a celý komplex byl dokončen v roce 1840.
Význam kláštera vzrůstal po celý středověk. V roce 1234 udělil klášteru podstatné svobody markrabě Přemysl. Král Jan Lucemburský propůjčil představeným kláštera roku 1327 hrdelní právo a Karel IV. potvrdil Břetislavova privilegia. Od roku 1540 zasedali rajhradští probošti v Moravském zemském sněmu. Právo pontifikálií nabyli probošti od papeže Inocence IX. v roce 1687 a od té doby směli nosit mitru, kříž, prsten a berlu. Celkové nezávislosti dosáhli rajhradští mniši v roce 1813, kdy bylo probošství povýšeno císařem Františkem I. na opatství.
Rajhradský benediktinský klášter se postupně stával vyhlášeným centrem vzdělanosti. Již ve 14. století literárně vynikli probošt Jan II. a mnich Petr, který navíc kreslil překrásné iniciály. Mnohé rukopisy po sobě zanechali převor Lev (+1419), převor Placentinus (+ 1638), probošt Celestin Arlet (+ 1683) a mnozí další. Největší rozmach kláštera nastal v 18. a 19. století, kdy proslul rozšiřující se knihovnou a vědeckou činností Bonaventury Pitra – zpovědníka Marie Terezie, dr. Řehoře Volného, dr. Bedy Dudíka, dr. Mauruse Kintera a dalších vzdělaných rajhradských benediktinů.
Celé 20. století bylo pro benediktiny téměř zničující, avšak nejtemnější období pro klášter nastalo krátce po komunistickém převratu. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byly v rámci „Akce K“ přepadeny jednotkami lidových milicí a StB všechny mužské řády v republice. Řeholníci byli internováni a majetek propadl státu. V rajhradském benediktinském klášteře se pak vystřídaly různé jednotky Čs. lidovém armády.
V roce 1990 byly zdevastované objekty vráceny řádu, který za podpory mnohých institucí, fondů a dárců postupně rekonstruuje celý areál. V roce 2005 zde byl otevřen Památník písemnictví na Moravě, který spravuje slavnou benediktinskou knihovnu s 65 000 svazky knih. Klášter po čtyřicetileté nucené přetržce znovu ožívá a navazuje tak na téměř tisíciletou historii benediktinské komunity v Rajhradě.
Hrad nechal postaviť magister Aba z Hlohovca medzi rokmi 1251 – 1297. Toto datovanie bolo určené podľa archeologického výskumu – podľa nálezu mincí s uvedenými rokmi 1251 – 1261. V ďalších rokoch sa na hrade vystriedalo 40 majiteľov. V roku 1309 hrad získal Matúš Čák Trenčiansky, krátku dobu hrad vlastnil i český kráľ Ján Luxemburský, v roku 1394 Žigmund Luxemburský. Po tomto roku sa datuje prestavba v rozsahu stredného hradu. Výsledkom bol typicky gotický skalný hrad s útočnou vežou, palácom, kaplnkou a v juhovýchodnom rohu stredného hradu s vysokým hradbovým obvodovým múrom.
V 16. storočí sa stal hrad vlastníctvom Františka Nyáryho, ktorý sa oženil s dcérou pána hradu Korlátko (Cerová) a s celou rodinou tu žili i poslední príslušníci rodu Nyáry, ktorí si postavili nový kaštieľ v Sobotišti (na námestí) a postupne sa tam presťahovali aj so zariadením. Bolo to pre nich pohodlnejšie sídlo. Hrad zostal opustený a chátral. V období tureckých vojen slúžil ako útočište okolitému obyvateľstvu, pričom v období rokov 1674 – 1675 bol prechodnou väznicou protestantských kňazov, ktorí boli odsúdení bratislavským súdom na galeje. Zomreli v jamách (väznica po obvode múru). Túto udalosť pripomína pamätník a každoročné bohoslužby na hrade.
Keďže bol hrad opustený, ľahko ho napadli a vypálili Turci a hrad tak zostal dodnes.
V roku 1968 Pamiatkostav Žilina prevádzal pamiatkovú obnovu hradu, ktorá nebola dokončená. Archeologický výskum sa robil od roku 1978. Počas piatich sezón sa v odkrytých zasypaných miestnostiach, v jednotlivých vrstvách našli články kamennej architektúry z okien, dverí; ďalej sa našli črepiny z majoliky, z hrncov a kachieľ. K zaujímavým nálezom patrila ozdobná kamenná renesančná rímsa so štítom s letopočtom ukončenia prestavby hradu 1539 a monogramom majiteľa hradu Františka Nyáryho. Ďalej sa našla sústava pilierov, drevené časti z pôvodného hradu, železný šíp, 2 guľky, starý nôž, bronzové ihlice, rôzne druhy gombíkov, kovaní, kľúčik od šperkovnice, medené cedidlo.
Najstaršie stopy sporadického osídlenia na mieste neskoršieho hradiska pochádzajú z doby paleolitu a neolitu. K vzniku prvého hradiska na Kostolci došlo v mladšej dobe bronzovej (1300-1100 pr. N. L.). Príslušníci velatickej kultúry navŕšili na severnej strane lokality mohutný, 120 m dlhý šijový val a pred ním vyhĺbili priekopu. Archeologický výskum uskutočnený v rokoch 1968-1972 a 1975 potvrdil, že obyvatelia hradisko sa zaoberali zlievaním bronzu. Potvrdzuje to nález zlievačov foriem a veľkého množstva bronzových predmetov.
Znovu bolo hradisko osídlené v 2. a 3. stor. a potom až Slovanmi v 9. stor, v čase Veľkomoravskej ríše. Slovanskému hradisku na Kostolci predchádzalo hradisko v Pobedime. To bolo zničené v 1. pol. 9. stor. pravdepodobne v dôsledku expanzie kniežaťa Mojmíra na území dnešného Slovenska v rokoch 830-833. Hradisko na Kostolci bolo osídlené okolo roku 850, malo podobu veľmožského dvorca s rozlohou približne 0,5 ha. Pre jeho obranu bolo využité staršieho valu a priekopy z doby bronzovej. Na vrchole valu bola postavená drevená palisáda. Vnútri hradiska stála kamenná rotunda s apsidou.
Dvorec zanikol niekedy v pol. 10. stor., rotunda o čosi neskôr. Od konca 10. stor. do 14. stor. slúžilo okolie rotundy na hradisku ako cintorín. Podľa odhadu tu bolo za celú túto dobu pochovaných až 1900 ľudí. V čase okolo polovice 15. stor. slúžilo hradisko ako husitský vojenský tábor. Znovu sa tu pochovávali aj v novoveku od poslednej tretiny 16. stor. do druhej tretiny 19. stor. Ide o približne 340-360 pohrebov.
Zdroj: www.hrady.cz
V roku 2006 si obec Majcichov pripomenula 740. výročie ( 1266 ) svojej prvej písomnej zmienky, hoci jej existencia siaha až do obdobia 35 000 rokov p. n. l.. K tomuto jubileu obec vydala knihu Adriany Račkovej – Tradície a piesne z Majcichova a na miestnom obchode Potraviny COOP Jednota bola odhalená pamätná tabuľa miestnemu dekanovi a farárovi Konštantínovi Hurbanovi.
Archeologické náleziská naznačujú, že na území dnešného Majcichova žil praveký človek už v staršej dobe kamennej ( 35 000 – 8 000 rokov p. n. l. ). V literatúre sa častejšie uvádza osídlenie Majcichova z mladšej doby kamennej ( od r. 5 000 – do r. 3 000 p. n. l. ). V tejto súvislosti sa spomína sídlisko ľudu s kultúrou volútovej keramiky. Najčastejšie stopy po predkoch Majcichovčania nachádzajú v dobe bronzovej (od r. 1900 – 700 p. n. l. ), ide o lužickú a velatickú kultúru. V staršej dobe železnej (od r. 700 – 300 p. n. l. ) je známe sídlisko južne od Majcichova, už v katastri obce Hoste, v lokalite Malý háj. Na prelome 5. a 6. storočia nášho letopočtu sa tu usadili Slovania. K zachovaným stopám patrí sídlisko s keramikou pražského typu.
Z 9. storočia je v Majcichove známe od miestnej časti Palaj k Vlčkovskému háju Veľkomoravské ochranné hradisko, ktoré malo rozlohu 3 ha. Archeologický výskum tohto hradiska vykonal Archeologický ústav SAV v Nitre v 60. rokoch 20. storočia a začiatkom 21. storočia. Výskumy tvrdia, že rozloha by mohla byť dokonca až 9 ha. Hradisko ležalo na dôležitej obchodnej križovatke. Je veľmi pravdepodobné, že už v tomto období existoval Majcichov pod názvom Majtech ako malá osada na miestnej dnešnej hornej ulice pod kostolom. Na mieste kostola pravdepodobne stála strážna veža. Okolo Majcichovského hradiska sa vytvorila celá sieť služobných osád. V tomto období Majcichovčania prijali kresťanstvo, ktoré po zániku hradiska upevňovali aj starí maďari v rámci uhorského štátu o čom zase svedčia mnohé maďarské názvy – farkašín(Vlčkovce), Majthény(Majcichov)
Hoci je Majcichov spolu s kostolom písomne doložený z roku 1266 o čom svedčí zápis Nitrianskej kapituly( uložený v Maďarsku v Nitrianskom archíve, z vyššie spomenutého je isté že obec existovala oveľa skôr)
Do života Majcichova zasiahli Elephanthyovci z Lefantioviec pri Nitre, kráľ Žigmunt Luxemburský, Thurzovci, Františlovi Ujlakymu- Rábskemu biskupovi Wofgangovy, Báthoryovci, Stupavské panstvo, Szegédivoci( vybudovali majer a štyri veľké pivnice na mieste kde dnes stojí KD), Štiavnicke panstvo, Bencsicsovci, Gudicsovci, Abrahámfyovci, Farkasovci, Esterháziovci (z ich obdobia bola ranoveká zemianska kúria, ktorá bola z dôvodu nevyhovujúceho stavu asanovaná), Szegeliovci (kostolu darovali monštranciu, cisórium do kaplnky na cintoríne ktorá je z roku 1697). V pamätnej izbe Jána Palárika sa nachádza obraz, ktorý predstavuje tzv. Majcichovský mier, ktorý symbolizuje koniec cisársko-kuruckých vojen.
Z prvej polovice 18. storočia sa pod kostolom nachádzajú kripty Andreanskych a Szegediovcov. V 18. stor. k vlastníkom obce patrili aj Andrasziovci (socha sv Barbory 1750, kríž pred kostolom 1747).
Hradisko objavil v 19.storočí slovenský bádateľ Anton Intibus, písal o ňom v roku 1856. Ďalší prieskum vykonal koncom 90.rokov 20.storočia Štefan Meliš. Nachádzajú sa tu mohutné valy hradiska (dve uzavreté valové opevnenia, oddelené hlbšou úžľabinou). Nachádzajú sa tu dve hradiská s celkovou plochou asi 2,6ha (2,03ha a 0,58ha). Hradisko sa nachádza na ostrožnom výbežku vrchu Svrčinovec /759,7m/ bezprostredne nad osadou Riedka na sútoku Strážovského a Bieleho potoka v katastri obce Pružina.
Väčšie z obidvoch hradísk na severovýchodnej strane terasy, mierne sa zvažujúcej na severozápad, má vonkajší obvod 611m a rozlohu približne 2,03ha. Opevnenie tvorí na severozápadnej, juhozápadnej a juhovýchodnej strane mohutný súvislý val (dĺžka 260m, šírka v korune 3-4m a výška 1,5-7m). Nižší nadzemný val (dĺžka 20m) je aj v severnom výbežku hradiska. Na juhovýchodnej strane valu je plytká priekopa (dĺžka 90m, šírka 0,8-1m). Menšia priekopa lemuje val aj z vnútornej strany v západnom oblúku opevnenia (dĺžka 30m). Zvyšok obvodu hradiska v dĺžke asi 330m tvorí hrana plošiny so strmými skalnatými svahmi. Prirodzený val je na niekoľkých miestach spevnený kamennými opornými múrikmi. Opevnenie je prerušené na 4 miestach, ide pravdepodobne o vstupné brány. V juhovýchodnej zalesnenej časti hradiska sú tri stupňovité terasy, pravdepodobne akropola. Pri juhozápadnom oblúku valu sa nachádza opracovaná skala s rozmermi asi 3x2x0,7m a pravdepodobne sa tu nachádzalo obetisko.
Areál s obvodom 305m a rozlohou asi 0,58ha. Leží v juhozápadnom výbežku terasy. Rozdelenie hradiska na dve časti pravdepodobne spôsobila konfigurácia terénu (nárazové prudké vody zo severného svahu Svrčinovca zrejme narúšali val. Rovná horná plocha hradiska bola vybudovaná umelo. Zo západu a severozápadu ju chránia strmé skalné svahy, severovýchodná strana bola zemitá a preto je dnes roztiahnutá do mierneho svahu. Na juhovýchodnej strane chráni plošinu výrazný val (dĺžka 70m, šírka 3-4m a výška 1-1,5m), na západnej strane ukončený výstupkom (pravdepodobne veža alebo brána). Za ním z rohu hradiska zreteľne vystupuje cesta. Podobný výstupok je aj v protiľahlom rohu opevnenia nad výmoľom, oddeľujúcim hradiská.
Na hradiskách sa našli viaceré črepy z 9.storočia (slovanské z obdobia Veľkej Moravy), ale aj črepy z púchovskej kultúry z neskorej laténskej doby. Predpokladá sa tu existencia výrobných objektov (nálezy železnej trosky pri východnom vale neďaleko východnej brány opevnenia). Keďže sa pri sondovaní opevnenia nepodarilo zistiť kultúrnu vrstvu, predpokladá sa, že ide pravdepodobne o refúgium (hradisko, ktoré si Slovania postavili – resp. vo včasnom stredoveku obnovili, aby sa v čase nebezpečenstva mali kam uchýliť pred nepriateľom).
Zdroj: krizom-krazom.eu
Už v rokoch 1890 a 1895 preskúmal smolenický farár N. Sándorfi polohu Molpír na východnom výbežku Malých Karpát. Zistil opevnenie troma obrannými múrmi, praveké osídlenie, preskúmal 23 hrobov stredodunajskej mohylovej kultúry zväčša s mohylovým násypom. Hrobový inventár už predstavuje klasickú mohylovú kultúru, s mečom s jazykovitou rukoväťou (typ Smolenice – Szombor) a ihlicou s pečatidlovou hlavicou. Vo výskume mohylníka pokračoval v rokoch 1970 – 72 AÚ SAV (Siegrid Dušeková), odokryla 15 mohýl s 51 birituálnymi hrobmi, urnové a kostrové hroby mali početné keramické a bronzové (britvy, šperky, nože) prídavky, dokonca sa našli aj zlaté drôtiky. Zo slovanského obdobia pochádza niekoľko mohýl a viaceré nálezy z predveľkomoravského odbobia.
Hradisko kalenderberskej kultúry bolo v rokoch 1963 – 71 systematicky skúmané AÚ SAV (Mikuláš Dušek, od 1967 so Siegrid Dušekovou). Celý jeho areál možno rozdeliť do troch priestorov, dvoch predhradí a akropoly, s celkovou rozlohou 12 ha. Konštrukcia fortifikácie bola nadpriemerne vyspelá: 2 m široký val mal po oboch stranách na sucho kladené kamenné múry široké 0,5 m s kamennohlinitou výplňou uprostred. Múr akropoly bol spevnený drevenou komorovou konštrukciou, jeho brána z kameňa bola zosilnená štvorbokými vežami a chránená zboku oválnym bastiónom.
Obývané boli iba horné predhradie a akropola, domy zoradené v ulicovom systéme stáli na umelých terasách. Na akropole boli budované aj z vnútornej strany pozdĺž opevnenia. Boli dlhé 6 – 10 m, široké okolo 3 m, jedno, dvoj a trojpriestorové. Zbudované boli zrubovou konštrukciou na kamenných podmurovkách, steny boli z oboch strán omietnuté hlinou, podobne bola upravovaná aj dlážka, niekedy vyložená plochými kameňmi. Vykurovalo sa jednoduchými ohniskami i kopulovými pecami. Mimo domov na akropole stálo spoločne 6 pecí, zrejme pod dreveným prístreškom, slúžiacich na pečenie chleba. Ďalšia pec v susedstve jedného z domov obsahovala zvyšky tavby a železnú lupu – ide o najstaršiu železiarsku pec na našom území. Na akropole bola i do skaly vytesaná cisterna (35,5 x 5,5 x 1,5 m), slúžiaca možno i na iný účel (hlinou vymazané steny). Kultové miesto, tzv. chrám, bol vytesaný do skaly (202 x 6 m). V ňom boli tri dočervena vypálené obetiská, pri nich lebka a kosti asi 2 – ročného dieťaťa, rozbité mesiačikovité idoly a geometrické idoly v podobe tkáčských ihlancovitých závaží. Inými dokladmi kultu je stavebná obeta v základoch jedného domu.
Ekonomika osady bola založená na remeselnej výrobe (okrem železiarstva (nástroje, zbrane, nože) odlievanie bronzu (tégliky), výroba kamenných žarnovov, tkáčstvo) a obchode. Kontakt s vyspelým juhohalštatským svetom dokladajú loďkovité spony, ihlice, jantárové a sklené perly i napodobneniny bronzových nádob v keramike.
Zánik hradiska súvisí s množstvom kovových streliek z vnútornej aj vonkajšej strany valov, jedinou obeťou vojenského konfliktu je však obranca zabitý v tretej bráne. Útočníci používali tie isté strelky ako obrancovia. Zánik teda nepriniesli útočníci z východu, ale vzájomné konflikty domácich skupín medzi rokmi 570 – 560 p.n.l., súvisiace pravdepodobne so vznikajúcou kultúrou kočovníkov v karpatskej kotline, označovanej ako kultúra Vekerzug. Ohlasmi jej vzniku sú aj prvé predmety zdobené odlišným (zverným) štýlom, ktoré nachádzame v najmladších vrstvách hradiska.
Na lokalite sa uskutočnila pamiatková obnova a prezentácia častí opevnenia, brány, kultového objektu a cisterny. O jednotlivých objektoch návštevníkov informuje text na tabuliach tvoriacich súčasť náučného chodníka.
Zdroj: smolenice.com
Hradisko „Ostrá skala“ (812 m.n.m.) je situované na vápencovom brale východne od „Tupej skaly“. Z východnej a južnej strany ho chránia bralnaté steny s výškou 50-60 m. Sídliskovo vhodná plocha je v SZ časti, odkiaľ je aj prístupová cesta. Najstaršie osídlenie je tu zachytené v podobe kolových jám, ktoré datovala keramika do mladšieho obdobia badenskej kultúry.
Spolu s polohou „Trniny“ nad Dolným Kubínom je to druhé výšinné sídlisko z eneolitu na Orave. Po zničení halštatského hradiska na „Tupej skale“ sa tu nakrátko presunulo osídlenie, doložené keramickými zlomkami v sekundárnej polohe. V dobe laténskej – púchovská kultúra, tu vybudovali opevnený hrádok, chránený kameno-hlinitým valom s výškou 3,5 m a palisádou. Vnútorná plocha bola rozčlenená na tri časti, pričom akropola bola ohradená valom s roštovou konštrukciou. Osídlenie tu pokračovalo aj v rímskej fáze púchovskej kultúry. Na ploche sa našla typická laténska keramika, vrátane maľovaných nádob, železné spony, náradie. Z 19. storočia pochádzajú tri zlaté keltské statéry, nález bronzového ramienka na váhy naznačuje možnosť výroby mincí. Výnimočným nálezom je depot 40 železných predmetov datovaný do 4. storočia – do tzv. severokarpatskej skupiny neskorej doby rímskej, ktorý spolu s nálezmi keramiky dokazuje že na počiatku sťahovania národov tu jestvovalo menšie sídlisko Významné postavenie mala lokalita aj v slovanskom období, kedy tu vybudovali veľkomoravské hradisko. Železné ostrohy datujú toto osídlenie už do blatnicko-mikulčického horizontu, na prelom 8.-9. stor.
Zdroj: www.archeologiask.sk
Ostrú skalu ako výhodnú strategickú polohu pre vybudovanie opevnenia objavili opäť v 9. storočí n.l. naši predkovia Slovania, ktorí na hradisku opäť obnovili opevnenia a vybudovali nové obydlia. Slovanský opevňovací systém v závere 8. stor. a v 9. stor. využil zvyšky fortifikácií z predchádzajúcich období. Rovnako sa nadviazalo na staršiu úpravu vnútorného priestoru hradiska, keď sa palisádovou ohradou rozdelilo opevnené sídlisko na tri nádvoria s rozlohou približne 1,5-2 ha. Val, v pôdoryse majúci tvar nesymetrickej podkovy, chránil najvyššiu sídliskovú plochu s rozlohou 2500 m2. Val má svoj pôvod v dobe laténskej, pričom Slovania ho navŕšili a vsadili doň drevenú ohradu.
Z prelomu 8. a 9. stor. pochádza kultúrna vrstva, zahĺbené obydlie s pecou a ďalšie sídliskové objekty s ohniskami. Z nálezov treba spomenúť tri ostrohy, kosy, kovania vedierok, nože, sekery, britvy a zbrane. Z mladšieho obdobia, časovo zaradeného do 10. stor. až na prelom 12./13. stor., boli v pôdoryse rozpoznané príbytky so zrubovou konštrukciou (zuholnatené zvyšky drevených trámov). Opevnené sídlisko pravdepodobne v prvom časovom horizonte plnilo centrálnu správnu funkciu v regióne. Na základe dlhodobo prebiehajúceho prehodnocovania nálezovej situácie (železné predmety – zbrane, výstroj koňa) je už preukázaná kontinuita osídlenia od druhej polovice 9. stor. až do 10. stor. Išlo o obdobie medzi oboma najdôležitejšími medzníkmi včasnostredovekého využitia tejto lokality. Nedosahuje však takú intenzitu ako v oboch dominantných časových úsekoch.
Zdroj: www.hradiska.sk
Pobedim je známou archeologickou lokalitou. Najvýznamnejším objavom bolo odkrytie slovanského hradiska z obdobia Pribinovho kniežatstva. Archeologický výskum na lokalite Hradištia viedla PhDr. Darina Bialeková CSc, ktorá sa stala čestnou občiankou obce.
Najstaršie osídlenie Pobedima pochádza z mladšej a neskorej dobe kamennej, kedy sa v chotári obce usadili prví roľníci. Dokladom osídlenia sú keramická črepy a časti kamenných nástrojov na polohe Hradištia. Tu sa počas výskumu odkryli i ďalšie doklady osídlenie a to zo staršej doby bronzovej. Z doby bronzovej je však najvýznamnejšie osídlenie z mladšej a neskorej doby bronzovej. Počas desaťročného výskumu sa preskúmala osada, ktorá patrila ľudu lužickej kultúry. Odkrylo sa viacero sídlištných objektov ako i kultové miesto uctievačov boha slnka. Z nálezov si zasluhujú pozornosť formy na odlievanie bronzových predmetov, keramika, opracované kosti a predovšetkým bohatá kolekcia bronzových predmetov / ihlice, kosáky, nožíky, šípky, šperky a ďalšie /. Z množstva keramických úlomkov sa podarilo zrekonštruovať nádoby rôznych typov a nechýbali ani drobné zvieracie plastiky. Osada z neskorej doby bronzovej bola dôležitým výrobným, obchodným a kultovým miestom na strednom Považí.
Významné bolo i osídlenie Pobedima v dobe, kedy naše územie bolo v susedstve Rímskej ríše. Na polohe Dolné pole sa preskúmalo sídlisko s výraznými nálezmi z doby rímskej. Odkryli sa sídliskové objekty a našli sa keramické nádoby a zvlášť cenné sú fragmenty rímskej keramiky tzv. terry sigillaty. Datovanie nálezov uľahčili rímske mince. Tieto sa objavili tak na lokalite Dolné pole ako i na polohe Horné pole. Významným a často publikovaným nálezom z doby rímskej je bronzová hlavička Siléna inkrustovaná striebrom. Objekty výrobného charakteru sa našli a zdokumentovali pri výstavbe diaľnice medzi Piešťanmi a Hornou Stredou. Kontinuita osídlenie Pobedima možno sledovať i v období sťahovania národov.
Prví Slovania sa objavili v chotári obce v 6. storočí, kedy sa tu rozkladali včasnoslovanské osady na polohách Dolné pole a Horné pole. Odtiaľ sa v 8. storočí presunulo osídlenie od povodia Dudváhu a Dubovej. Najintenzívnejšie slovanské osídlenie bolo však koncom 8. a začiatkom 9. storočia. V tom čase boli obývané viaceré polohy v chotári obce, ale najvýznamnejšie bolo na polohe Zapupovec, kde sa preskúmalo skoro 30 objektov z toho dve studne. Na základe nálezov sa obyvatelia osady venovali kováčstvu. Svedčia o tom nálezy dýz, železnej trosky a nedokončených výrobkov. Okrem týchto nálezov stojí za pozornosť nález drevenej naberačky zo studne 1 a nálezy dvoch umeleckých plechových kovaní.
Nepochybene najvýznamnejšou slovanskou archeologickou lokalitou bolo opevnené centrum, ktoré malo svoju akropolu a podhradie. Rozkladalo sa na polohe Hradištia a Podhradištia. Hradisko patrí k najstarším hradiskám naddunajských Slovanov. Bolo opevnené valom budovaným komorovým systémom. Z vonkajšej strany hlinený val spevnený drevom chránil kamenný múr a z vnútornej strany val podpierali šikmé podpery. Do koruny valu bola osadená drevená palisáda. V určitých častiach valu sa nachádzali strážne veže. V opevnenom centre sídlil veľmož so svojou družinou a služobníctvom. Opevnené centrum bol osídlene veľmožom, ktorý mal svoju družinu a služobníctvo. V blízkosti valu sa na nachádzali dielne, stred hradiska bol miestom na sústreďovanie obyvateľov okolitých osád v čase nebezpečenstva. Pobedimské hradisko bolo tiež centrom obchodu v povodí Váhu. Toto konštatovanie je podložené archeologickými nálezmi a hlavne nálezmi sekerovitých hrivien vtedajšieho polotovaru a primitívneho platidla.
Zánik hradiska sa datuje do prelomu prvej a druhej tretiny 9. storočia, do obdobia kedy sa stalo územie Pribinovho kniežatstva súčasťou Veľkej Moravy V druhej polovici 9. a v 10. storočí sa rozkladali v širšom okolí už zaniknutého hradiska slovanské osady poľnohospodárskeho charakteru. V 11. – 12. storočí sa osídlenie Pobedima prenieslo na územie dnešnej obce.
Spracoval: I. Pastorek
Literatúra: BIALEKOVÁ, D.: Pobedim v praveku, Pobedim v dobe rímskej a v dobe sťahovania národov, Pobedim v dobe slovanskej. Kolektív autorov, Pobedim, Bratislava 1992.
K jejímu poznání přispěl především archeologický výzkum, který zde provádí od roku 1958 Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně Archeologickým výzkumem byly zjištěny rozptýlené nálezy z různých období pravěku, především však bylo prokázáno soustavné osídlení od dob slovanské expanze (6. stol.) až do první poloviny 10. století n.l. Hradiště bylo vybudováno až na počátku 9. století. Jde o nížinný typ oválného tvaru o ploše 28 ha. Jedná se o jedno z největších raně středověkých opevnění ve střední Evropě. Dobře viditelný val je pozůstatkem hradby skořepinové konstrukce široké původně 5,7-6,5 m, a sestávající z čelní kamenné zdi, z hlinitého násypu a z vnitřní dřevěné stěny z fošen opírajících se o dvojice kůlů vzdálené navzájem 1,5-2 m. Násyp hradby byl vysoký 4 m; s dřevěnou předprsní dosahovalo opevnění výšky 6 m.
Za nejvýznamnější objev na Pohansku je považován velmožský dvorec, který byl prozkoumán v severozápadní části hradiska. Byl to pravoúhlý sídlištní útvar o rozloze téměř 1 ha obehnaný dřevěnou palisádou, budovanou ve dvou fázích v 9. století. Uvnitř dvorce byl rozlišen sakrální okrsek s kostelem a pohřebištěm, obytná část velmože s jednoprostorovými i víceprostorovými domy na kamenných a maltových podezdívkách, hospodářská část s ohradami pro dobytek, chlévy, stodolami, sýpkami atd. (přes 50 objektů).
Kostel, postavený ve zvláštní ohradě u dvorce, patřil podle zachovaných základů k typu jednolodních staveb (délka 18,65 m, šířka 7,2 m) s odsazenou půlkruhovou apsidou a s téměř čtvercovitým nartexem; na jihovýchodní straně přiléhal k lodi čtvercovitý přístavek. Chrám byl zbudován z importovaného lomového kamene spojovaného vápennou maltou. Stěny byly omítnuté a obílené, uvnitř byly i barevné fresky. Založení kostela lze spojovat se starší fází dvorce, tj. s dobou před polovinou 9. stol. Zanikl nejpozději kolem poloviny 10. stol., přičemž sakrální funkci mohl ztratit již dříve. Byl to zřejmě tzv. vlastnický kostel. V okolí kostela byl bohatý hřbitov. Pohřbívalo na něm společenství sídlící v dvorci od počátku 9. stol. do poloviny století 10. Ve 407 hrobech byly nalezeny 4 meče,8 seker,32 ostruh a 46 zlatých a stříbrných šperků byzantsko-orientálního rázu. Skutečnost, že mezi hroby dospělých je podstatně vyšší procento hrobů mužských, svědčí o neobvyklém složení obyvatel dvorce daném patrně přítomností vojenské družiny. Rozsáhlé velkomoravské sídlištní areály, a menší pohřebiště byla kromě dvorce prozkoumána na různých místech uvnitř hradiska i na předhradí.
Řemeslnické sídliště v severovýchodní části hradiska (v bývalé lesní školce asi 100 m východně od výzkumu velmožského dvorce) bylo zkoumáno na ploše více než 2 ha, aniž byly zachyceny jeho okraje (260 velkomoravských objektů). Počátky celého sídliště lze klást do 1. pol. 9. stol. Severovýchodní předhradí zaujímalo ledvinovitou plochu (2,5 ha) zvedající se asi 1,5 m nad inundaci (prozkoumáno 103 velkomoravských sídlištních objektů). Žlábek a kamenná destrukce na okraji terénní vlny svědčí, že bylo původně ohrazeno palisádou. Velkomoravský sídlištní areál jižního předhradí byl prozkoumán v trase budovaného kanálu záchranným způsobem na ploše 9 ha sondou 100 m širokou. Okraj osídlení byl zachycen pouze na východní straně, jinde byl sondou prozkoumán jen výřez z osídlené plochy.
Celkem bylo zachráněno 436 sídlištních objektů, z nichž téměř čtvrtinu tvořily obytné zemnice s kamennou pecí v rohu. Další objekty měly charakter hospodářský a výrobní. Mimo bohatý kostelní hřbitov se ojedinělé hroby a drobná pohřebiště s 10 – 30 hroby nacházela přímo mezi sídlištními objekty ve všech zmíněných velkomoravských sídlištních areálech. Na hradišti a na severovýchodním předhradí bylo celkem 184 hrobů Na jižním předhradí bylo přes 200 hrobů. V areálu hradiště bylo prokopáno také časně slovanské a starohradištní žárové pohřebiště. Časně slovanské a starohradištní osídlení (6-8. stol.) bylo zachyceno na dvou místech v severní části hradiska (79 sídlištních objektů). Šlo patrně o zemědělskou osadu shlukového typu rozčleněnou v jednotlivé dvory. Chráněná plocha lokality je 790237 m2.
Zdroj: pamatkovykatalog.cz
Nejstarší osídlení skalní ostrožny, na níž se hradisko nacházelo, se na základě ojedinělých nálezů příslušejících kultuře s moravskou malovanou keramikou[1] datuje do období pozdního neolitu až raného eneolitu (5. až 4. tisíciletí př. n. l.). V průběhu eneolitu se zde usadil lid kultury nálevkovitých pohárů a později lid kultury s kanelovanou keramikou. O intenzivním osídlení v této době svědčí základy hustě zastavěného sídliště, obehnaného obranným valem a příkopem, jakož i nálezy měděných předmětů, mramorových korálků nebo kostěných pásových zápon. K opětovnému osídlení došlo ještě několikrát v době bronzové (podolská fáze středodunajské kultury popelnicových polí), laténské a začátkem stěhování národů.
Největšího rozkvětu se Staré Zámky dočkaly během slovanského osídlení ve střední a mladší době hradištní během velkomoravského období. Už od 8. století vznikal kolem osady hlinitý val s dřevěnou palisádou. Počátkem 9. století bylo vybudováno mohutné opevnění, velmožský dvorec s asi 10 m vysokou dřevěnou strážní věží, srubové stavby a patrně i kostel. Prostor předhradí byl v této době využíván k pohřebním účelům. Hradisko se v této době stalo jedním z důležitých center říše, které si svůj význam udrželo ještě desítky let po jejím pádu.
Koncem velkomoravského období stihl hradisko ničivý požár, který významně poškodil opevnění i velmožský dvorec. Hroty šípů pocházející z této doby svědčí o násilném vpádu nepřátelských vojsk. Opevnění však bylo v menším rozsahu obnoveno a hradisko fungovalo až do konce 10. století.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Význam lokality stoupal v období předvelkomoravském, největšího rozkvětu však pevnost dosáhla za časů Velké Moravy. Tehdy se stala důležitým mocenským centrem celé jihozápadní Moravy. Patrně v 9. století bylo území nově opevněno za využití pozůstatků pozdně bronzové hradby. Nová fortifikace sestávala z příkopu (široký až 10 metrů, hluboký 3,4 metru, místy sekaný do skály) a mohutné hradby s dřevěnou konstrukcí z příčných i podélných břeven. Hradba měla přinejmenším v některých místech kamennou čelní plentu. Její součástí byly také srubové komory o rozměrech 3 × 3 metry. Celý opevněný areál měl rozlohu 20 ha, což jej řadí k největším velkomoravským hradům. Vnitřní hradbou a příkopem byl rozdělen na dvě poloviny – na západní předhradí a na vnitřní hrad ve východní části lokality. Přesná doba vzniku hradby zatím není určena. Dendrodata získaná z vnější (západní) hradby hovoří pro období po roce 881, vnitřní hradba vznikla patrně dříve.
Do dnešních dnů se zachovala jen krátké části valu i příkopu. Jejich větší část byla v průběhu času zničena zemědělskou a stavební činností, takže v terénu je jejich průběh už téměř neznatelný. Lépe dochované jsou jen jižní a východní úseky opevnění vnitřního hradu a malá část západní hradby předhradí.
Zánik opevnění spadá patrně do doby kolem roku 906, kdy bylo podle pozdní tradice Hradiště dobyto a vypáleno Maďary. Tomu odpovídají i výsledky archeologického průzkumu. Podle nich hradba zanikla při velikém požáru. Popisovanou událost datuje do první poloviny 10. století nález šperků, objevených spolu s nepohřbenou ženou-bojovnicí pod sesutým tělesem hradby.
I po vyvrácení Maďary přetrvávalo na Hradišti osídlení a lokalitě také zůstalo její dominantní postavení v oblasti. Tak tomu bylo i po připojení Moravy k přemyslovským Čechám. Teprve na konci 11. století byl nedaleko, na protější straně Gránického údolí, vybudován knížetem Konrádem I. a jeho synem Litoldem nový, menší hrad, na jehož předpolí postupně vzniklo středověké město Znojmo. Nový přemyslovský hrad převzal správní funkci a význam Hradiště coby světského centra tak zanikl. Zůstala mu však ještě dlouho funkce střediska církevního – hradišťský kostel je jako hlavní „znojemský kostel“ zmíněn v listinách olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z třetiny 12. století, při kostele sídlil panovníkem dosazovaný probošt. Hradišťští probošti se jako královští kancléři zviditelnili při povýšení Znojma na královské město (1222/1226). Funkci hlavního městského chrámu však na sebe stáhl chrám sv. Mikuláše, Hradiště do městské lokace zahrnuto nebylo. Roku 1240 daroval král Václav I. Hradiště řádu křižovníků s červenou hvězdou. Ti nechali brzy přestavět velkomoravskou rotundu sv. Hippolyta na gotický kostel. Za husitských válek bylo proboštství vypáleno. Z významných osobností tu v hodnosti probošta působil působil Martin Medek z Mohelnice (1577–1581) či matematik a astrolog Mikuláš Kozař z Kozařova (1585–1616).
V období stavovského povstání dobyl proboštství hrabě Thurn, který jej předal do správy nejvyššího zemského sudího na Moravě Viléma z Roupova. Z popela třicetileté války Hradiště vyvedli probošt Gerhard ze Sclessinu a jeho synovec Tomáš ze Sclessinu, oba byli dříve apoštolští protonotáři, rodem z Lutychu. Za probošta Jana Jiřího Hauera roku 1759 zde zemřel litoměřický biskup Mořic Adolf Sasko-Žíčský, který zde nalezl útočiště v době sedmileté války. Peníze složené za jeho pobyt (azyl) v budově proboštství umožnily realizovat barokní přestavbu kostela sv. Hippolyta s přizváním předního pozdněbarokního malířského mistra Franze Antona Maulbertsche.
Hora svatého Klimenta je jedním z duchovních míst, hluboce spjatých s historií Moravy.
První písemné zprávy o této hoře, ukryté v tichu rozlehlých Chřibských lesů, pocházejí teprve až ze 14. století.
Podle svědectví historických pramenů byla tato Hora dána před dávnými staletími králem Rastislavem svatému Konstantinu, Metodějovi a jejich žákům k rozjímavému životu. Ti zde nalezli místo ke kontemplaci, modlitbu i práci. V blízkosti chrámu byl vystaven monastýr, poustevna a byla zde také škola, středisko osvěty a výchovy. Jak praví Život Konstantina sepsaný pod vedením samotného arcibiskupa Metoděje: „Když přišel svatý Konstantin na Moravu, přijal ho Rastislav s velkou úctou a když shromáždil učedníky, oddal mu je na učení… a zanedlouho přeložil církevní řád, naučil je ranní službě boží, hodinkám, večerní, povečernici a mši a tam nechal učit také jiné nauky, gramatiku i muziku. I otevřely se, podle slov prorokových uši hluchých a poslouchali slova Písma, a jazyk zajíkavých se stal jasným …“.
Hora svatého Klimenta, daná pod ochranu římského papeže a mučedníka, patrona soluňské mise sv. Klimenta, jehož tělesné ostatky zde byly uchovány, tak byla střediskem zbožnosti a vzdělanosti. Zde byl také sv. Metodějem roku 884 dokončen překlad svatých knih a na svátek sv. Dimitrije sloužena slavná bohoslužba jako dík za poskytnutou milost a pomoc.
Z archeologických výzkumů je doloženo, že na této hoře v době velkomoravské v 9. století stála zděná kaple. O obytném prostoru z 9. století přináležejícím ke kapli se zmiňuje pouze Jindřich Wankl z Vlasteneckého muzejního spolku z Olomouce, který vedl výzkumy hradiska v letech 1885 – 1888 a který prý objevil základy samotného kláštera z doby cyrilometodějské, ale nijak blíže je nespecifikoval.
V roce 1903 až 1905 zde prováděl výzkumy brněnský poštovní oficiál R. Čechmánek, který uvádí v souvislosti s obytnými prostory, že mimo neúplných částí kláštera augustiniánského nic nenalezl.
R. Čechmánek však objevil v kostelní lodi společný hrob sedmi jedinců a v kněžišti za oltářem kosterní pozůstatky jednoho jedince, které byly hlavně místními nadšenci vydávány za kostru Metodějovu.
Antropologickou expertízou provedenou v roce 1950 Archeologickým ústavem ČSAV V Praze bylo staří kostry datováno dr. J. Chocholem do doby 13. až 15. století. Tím mýtus Metodějova pohřbu na hradisku sv. Klimenta padl.
Z dalších zajímavých nálezů v této lokalitě je nález zlatého solidu císaře Theofila z let 839 až 842 koryčanským rodákem Vítězslavem Glozou v roce 1912.
Na Hoře sv. Klimenta se nachází valová opevnění z východní strany až trojnásobná, která obepínají hradisko o ploše 16 ha. Na akropoli pak základy středověkého kostela, který z původní kaple z 9. století dostavěli brněnští augustiáni po roce 1358, a který existoval až do r. 1421, kdy tuto mnišskou komunitu napadli husité ze Strážnice. Po této pohromě už duchovní život na Hoře sv. Klimenta ustal. Kolem roku 1500 zde jako poustevník žil rytíř Smetana z Osvětiman.
Dále je zde dřevěná kaplička, kterou v roce 1964 postavili někteří koryčanští občané pod vedením P. Stanislava Straňáka, místo původní kaple z roku 1880, která stála v kněžišti základů kostela. Pak je zde zvonice sv. Gorazda, kterou v roce 1985 postavili členové Společenství svatého Gorazda a druhů – Živé dědictví. Také Zeyerova studánka nacházející se jihovýchodně pod úpatím hory nese od téhož roku jméno sv. Gorazda.
Zdroj: www.korycany.cz
Hradisko Veľký vrch Divinka
Opevnenie vzniklo na severnom brehu Váhu, presne nad prietokom Váhu cez západný okraj Žilinskej kotliny. Zo známych opevnení z doby rímskej je opevnenie v Divinke so spomenutou plochou 12 hektárov je najväčšie. Spolu s predpokladanými drevenými hradbami (bez valových úprav) mohla byžťcelková plocha opevnenia v Divinke až 100 – 150 hektárov a patrila by tak k najväčším v Európe. Spomedzi väčších severoslovenských hradísk. Iba na Veľkom vrchu v Divinke je doložené aj staroslovanské osídlenie. Tu asi mohol byť pôvodný kmeňový hrad antických Biessov a neskoršie, v dobe predveľkomoravskej, hlavný hrad severoslovenského kmeňa. Opevnenie vzniklo už v dobe halštatskej, (8 storočie pred Kristom). Sú tu už stopy osídlenia eneolitického (3300 rokov pred Kristom). Na južnom svahu Veľkého vrchu poznať na dvoch miestach umelo upravenú terasu, najskôr sídliskovú, ale nálezy odtiaľ nemáme.
Nálezy svedčia o tom, že severné Slovensko v slovanskom a veľkomoravskom období obýval slovanský kmeň s kmeňovým sídlom v Divinke na Veľkom vrchu. Okrem opevnenia v Divinke sa v blízkom okolí našlo ďalších sedem hradísk z toho istého obdobia postavených vo väčšine na pravej strane váhu, čím vlastne vytvárali opevnenú líniu na hraniciach s Kysucami. Pre územie osídlené týmto kmeňom bolo charakteristická pochovávanie do mohýl. Spálené zvyšky mŕtveho uložili na povrch zeme a zasypali mohylou. Kmeň a jeho územie sa po vzniku Veľkej Moravy stáva jej súčasťou.
Po zániku Veľkomoravskej ríše stáva sa toto územie na určitú dobu samostatným územím, ktoré nebolo pod vplyvom vytvárajúceho sa Uhorského kráľovstva i keď na krátke obdobia sa dostáva pod vplyv Poľského kráľovstva, alebo vznikajúceho českého kráľovstva. Toto územie bolo teda jediným slobodným zvyškom Veľkej Moravy v Karpatskej kotline.
Niektoré zdroje uvádzajú, že celé toto územie bolo zrejme už v časoch Veľkej Moravy organizované ako samostatný organizačný celok (župa) so sídlom v Divinke s krajinským i súdnym úradom. Hradisko v Divinke za predpokladu, že jeho veľkosť bola 150 ha by bolo jedno z najväčších v Európe.
První zprávy o této lokalitě se objevují až na konci 19.století, vůbec poprvé u J. Kučery (ČVSMO VII, 1890) a u E. Pecka (Okresní hejtmanství holešovské, 1892,107). Zatímco J. Kučera věnoval také částečnou pozornost patrným pozůstatkům hradiska, Peck zaznamenal především řadu lidových pověstí, spojených s touto lokalitou. Tak například skalisko „Čertův kámen“ na vrcholu je spojován s existencí Čertovy stěny u Lidečka, zjevuje se zde černokněžník, jsou zde zakopány poklady, střežené černým býkem a nebo psem. Podle místních obyvatel stával na vrcholu hory zámek a nebo klášter – odtud také lidový název vrcholu „ Zámčisko“. Popis hradiska podal již J. Kučera (byť nepřesně), výrazně lepší popis je u I.L. Červinky (Slované na Moravě a říše Velkomoravská, 1928,91), který lokalitu nakonec zařadil mezi velkomoravská útočištná hradiska (nalezl zde kamenné žernovy, uložené zřejmě v muzeu ve Val.Kloboukách). Později se pod vlivem E. Šimka přiklonil k názoru, že se mohlo jednat keltské hradisko a bohužel tento nesprávný názor se později objevil v řadě různých turistických příruček a dostal se i do podvědomí širší laické veřejnosti – v současné době ale neexistuje z Klášťova jediný nález, který by tuto domněnku podporoval.
Odborný průzkum zde nebyl nikdy realizován (s výjimkou zmíněného pokusu I.L. Červinky v roce 1915), pouze v roce 1968 provedl V. Dohnal ze zlínského muzea situační náčrt lokality a provedl zde menší zjišťovací sondu 1,5 x 2 m, kde v hloubce 0,5 m narazil na kulturní vrstvu, z níž získal deset keramických zlomků, z nichž jeden byl skutečně středohradištní a zbytek patřil slezskoplatěnické fázi kultur popelnicových polí z přechodu pozdní doby bronzové a nástupu starší doby železné – halštatu (ca 900 -750 př.n.l.) V roce 1981 zde provedl povrchový průzkum J. Kohoutek, spojený s mikrosondážemi, a získal obdobný počet keramických zlomků, z nichž většina byla opět pravěkého halštatského stáří a několik bylo slovanských středohradištních. V roce 1982 zde J. Nekvasil z Archeologického ústavu ČSAV v Brně nalezl ve vývratu část nádoby, opět datovatelné do halštatského období kultur popelnicových polí.
V roce 2005 byla z iniciativy p.J. Zichy, starosty obce Vysoké Pole, provedena menší výzkumná akce na ploše hradiska. Ve dnech 8. – 11.května bylo provedeno nové podrobné geodetické zaměření lokality pracovníky ÚAPP Brno (D. Parma, D. Vitulová) a na něj navázalo ve dnech 23. – 27.května provedení několika zjišťovacích sond menšího rozsahu v jihovýchodním sektoru plochy hradiska pod vedením referenta (sondy A, B, C, D a X, Y). Zároveň byl proveden orientační průzkum na celé ploše hradiska za pomoci detektoru kovů v návaznosti na objev z roku 2003, který byl v průběhu zmiňované akce předán, a prozkoumáno zpětně místo nálezu (sondy Y).
Výsledky tohoto předběžného zjišťovacího výzkumu byly naprosto šokující. Onen nález depotu železných předmětů v sondě Y představuje zatím vůbec největší soubor železných předmětů v této oblasti jihovýchodní Moravy, který lze zařadit do období Velkomoravské říše (doba středohradištní – 9.století). Soubor obsahuje celou řadu unikátních předmětů (třmeny, tauzované stříbrem, koňská udidla, kosy, sekerovité hřivny – tehdejší platidla, radlice, ostruhy, pily, apod. – celkem zde bylo nalezeno 51 předmětů, překrytých žernovem). Z dalšího výzkumu – hlavně sonda A a prospekce v JV sektoru hradiska – bylo získáno dalších více jak 100 železných předmětů (misky slezského typu, součásti výbavy jezdecké bojovnické družiny -ostruhy, hroty šípů,sekery, apod., dále další doklady intenzivního osídlení v době velkomoravské (klíče, zlomky petlic, kování vědérek, závěsná kování, apod.) Podstatně méně bylo při průzkumu získáno keramického materiálu, ale i tak byly zjištěny fragmenty středohradištních hrnců, zdobených charakteristickou vlnicí, tak i zlomky halštatské keramiky (amfora, zdobená na tuhovaném povrchu charakteristickým žlábkováním). Bylaobjeveny také další velkomoravské kamenné žernovy – v sondě B celý exemplář, v sondě X jen fragmenty.
Výsledky této krátké zjišťovací akce přinesly zcela nové a závažné poznatky o historii jižního Valašska v rámci širšího kontextu jihovýchodní Moravy.Potvrdilo se, že hradisko na Klášťově bylo poprvé zbudováno na přelomu pozdní doby bronzové a starší doby železné – halštatu (stupně HB ?, HC) zhruba v rozmezí let 900 – 750 př.n.l. V té době byla hornatá oblast východní Moravy vlastně poprvé v dějinách intenzivněji osídlena, jak to dokládají i četná další naleziště v této oblasti, např. Vlachovice a nebo Sehradice.
Za neméně významný přínos lze pokládat výrazné stopy antropogenní aktivity v tomto prostoru (resp.v areálu pravěkého hradiska KLPP) v době středohradištní (ca 9.století našeho letopočtu), tedy rámcově v době existence velkomoravské říše. Po výzkumné sondáži v roce 2005 se předpokládalo, že se v případě Klášťova tedy konečně podařilo objevit centrální velkomoravské hradisko v oblasti jižního Valašska, když bylo výzkumem prokázáno, že se ani omylem nemohlo jednat o lokalitu Gradca u Slavičína.
V důsledku překvapivých nálezových výsledků v roce 2005, byla v roce 2006 podniknuta větší zjišťovací archeologická sondáž v areálu klášťovského hradiska.
Zdroj: www.vysokepole.cz
Při příležitosti Metodějova milénia Papež Lev XIII. v Římě vysvětil moravským poutníkům pod vedením pozdějšího olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana obraz Jana Sarkandera určený pro budoucí radhošťskou kapli. Náklady se tehdy odhadovaly na cca 10 000 zlatých. Předsedou výboru pro výstavbu kaple byl ustanoven Fialka Alojs.
Na podporu stavby byla uspořádána sbírka, která vynesla cca 3500 zlatých. 1895 se předsedou výboru stal továrník Emil Kostelník, který v tom roce koupil na národopisné výstavě v Praze originál obrazu Valašská Madona od Adolfa Liebschera a s ním uskutečnil cestu po Moravě a Čechách na které a shromáždil další část předpokládaných nákladů ve výši cca 7500 zlatých. Olomoucký arcibiskup Theodor Kohn daroval pro kapli část pozemků v katastru Trojanovic a převzal nad kaplí patronát. Také hrabě rožnovského panství Rudolf Kinský věnoval část svých pozemků v katastru Dolní Bečvy.
Plánovaná kaple měla z toho důvodu stát jednou polovinou na straně rožnovské a druhou polovinou na straně frenštátské. 5. 7. 1896 byl vysvěcen základní kámen radhošťské kaple. Od vysvěcení kaple olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem v roce 1898 se o ni starají členové spolku Matice radhošťská z Trojanovic.
Spolku Matice radhošťská řídil také obnovu dřevěné zvonice v roce 2000. Podobně jako při výstavbě kaple před sto lety lidé na Valašsku uspořádali sbírku, z jejíhož výnosu byly stavební práce částečně hrazeny. Kromě peněz věnovali také dřevo z vlastních lesů. Na jeden z trámů dopravených na Radhošť byl vytesán symbolický nápis „Valaši sobě“.
Řemeslníci, kteří kapli opravovali, museli prokázat stejnou zručnost a um jako jejich předchůdci. Vyřezávané sloupy, ručně tesané trámy nebo šindelová střecha nové zvonice se ani v detailech neliší od původní historické stavby.
Zdroj: www.pustevny.cz
Kostolík bol postavený zrejme niekedy v priebehu 9. alebo 10. storočia neďaleko areálu mikulčického hradiska, ktoré leží len 2 km západne pri ceste vedúcej na východ do Nitrianska. Južne od kostola sa nachádza opevnený areál zrejme veľmožského dvorca z veľkomoravského obdobia.
Stavebne išlo o neveľký objekt jednoduchej dispozície s pozdĺžnou loďou a nepravidelnou kvadratickou apsidou, aké boli v Európe rozšírené už od 8. storočia. Apsida a možno i loď boli zaklenuté jednoduchou valenou klenbou. Zrejme nešlo o bežný kostolík, keďže archeológovia odkryli zvyšky západnej dvojpriestorovej predsiene (nartexu) obdĺžnikového pôdorysu, ktorá bola ku kostolíku dodatočne pristavaná.
Stavba prešla prvou výraznejšou prestavbou okolo polovice 13. storočia. Vtedy boli zamurované okná na severnej strane lode, ako aj okno na západnom priečelí. V rámci tejto prestavby bol tiež celý interiér vyzdobený freskami.
Niekedy na prelome 14. a 15. storočia došlo k zväčšeniu okien na južnej strane lode a svätyne do gotickej podoby s kamennou mníškou. V druhej polovici 15. storočia bol kostolík opevnený a obohnaný priekopou. Tieto úpravy zrejme súviseli s vojnovými stretmi medzi Uhorskom a Českým kráľovstvom, kedy slúžil ako oporný bod neďaleko hraníc.
Do tohto obdobia kladú odborníci aj zbúranie západnej predsiene a osadenie veľkého gotického portálu do západného priečelia. Súviselo to s presunutím oltára z priestoru apsidy do lode a zvýšením úrovne podlahy. Dôvodom týchto úprav bola nedostatočná kapacita kostolíka pre rozrastajúcu sa obec veriacich, ktorých časť musela stáť počas bohoslužieb vonku. Veľký portál tak plnil úlohu víťazného oblúka. Spolu s týmito úpravami bola vybudovaná v západnej časti lode empora a kvôli nej bolo zmenšené západné okno na južnej stene lode. Niekedy v nasledujúcom období (okolo pol. 16. storočia) bolo zamurované východné okno apsidy, pričom novovzniknutá celistvá plocha bola vyzdobená nástennou maľbou zachytávajúcou zrejme sv. Margitu.
Rokom 1647 je datovaná ďalšia stavebná etapa, v ktorej presunuli oltár z lode späť do apsidy, kde taktiež zamurovali južné gotické okno a zmenili ho v interiéri na výklenok slúžiaci na bohoslužobné účely.
V 17. alebo 18. storočí prešlo úpravami osvetlenie lode z juhu. Už skôr zmenšené západné okno bolo zamurované úplne a východné okno bolo nahradené veľkým barokovým okenným otvorom v tvare polkruhu. Menšie úpravy sa realizovali aj v nasledujúcom období, naposledy v roku 1926.
Prvý archeologický výskum okolo kostolíka sa uskutočnil v roku 1964. V roku 1994 začali pamiatkari s výskumnými prácam s cieľom zmapovať stavebný vývoj kostolíka a súčasne sa rozbehol aj archeologický prieskum okolia stavby. V rámci neho boli v roku 2004 odkryté hroby obsahujúce veľkomoravské šperky, potvrdzujúce datovanie kostolíka. Ešte počas výskumu, v roku 2000, sa začalo s pamiatkovou obnovou kostolíka, ktorá však z dnešného pohľadu nebola realizovaná najvhodnejším spôsobom.
Kostolík v rámci nej dostal novú strechu, zreštaurovali sa okná, zamurovaný bol gotický portál, na mieste ktorého bol vytvorený nový vstup, ktorý však svojím tvarom nezodpovedal predrománskemu obdobiu. Taktiež bola znížená podlaha v interiéri na pôvodnú úroveň. V roku 2008 bola strecha lode aj apsidy nadstavená o cca pol metra, aby sa dažďová voda odviedla ďalej od múrov. V roku 2014 sa uskutočnila úprava exteriéru kostola, keď bol zmenený nevyhovujúci tvar západného vstupu, lepšie prezentovaný zamurovaný gotický portál a pristúpilo sa aj k vyznačeniu pôdorysu západnej predsiene. Takisto boli veľkými plochými kameňmi označené miesta pri kostolíku, kde sa našli najstaršie hroby.
Zdroj: www.apsida.sk
Kostol sv. Cyrila a Metoda
Od druhej polovice 30-tych rokov pociťovala obec akútnu potrebu väčšieho a priestrannejšieho chrámu. S konkrétnou myšlienkou nakoniec prišiel mladý kňaz Štefan Bitter. Po získaní financií a vykopaní základov položili v roku 1942 základný kameň budovy nového kostola. Na jeseň 1944 roku už bola stavba kostol postavená, omietnutá a pokrytá šindľom. Začiatkom jari budúceho roka však zasiahol krutý vír vojnového besnenia. Popolom ľahlo 155 obytných domov vrátane farskej budovy (8. – 9.4. 1945). Poškodeným ponúkla prístrešie hrubá stavba kostola.
Po dokončení stavby sa pristúpilo k vyhotoveniu hlavného oltára. Nad oltárom sa ako jeho súčasť vypína mohutný kríž s Ukrižovaným. V hlavnej chrámovej lodi je umiestnených v dvoch radoch 23 symetricky usporiadaných lavíc. Tri chrámové lode sú od seba oddelené mohutnými okrúhlimi stĺpmi. Strop hlavnej lode je kazetový, bočné lode majú jednotlivé stropy rovné. Všetky tri zvony sa preniesli zo starého kostola sv. Martina. Najstarší a najväčší, Juraj, je pôvodný, pochádzajúci ešte z prvej polovice 18. storočia. Ostatné dva sú mladšieho dáta.
K slávnostnej konsekrácii kostola sv. Cyrila a Metoda dochádza 8. 10. 1949 za prítomnosti nitrianskeho arcibiskupa Dr. Eduarda Néczeya. Po jeho boku slúžil sv. omšu otec myšlienky nového chrámu vdp. Štefan Bitter.
Interiér kostola prešiel v ostatných rokoch podstatnými premenami. Jeho súčasťou sa stala Krížová cesta. Priečelie sanktuária vyplnili drevené plastiky solúnskych vierozvestov. V roku 1976 vytesali terchovskí kamenári obetný oltár. Popri výtvarných podobizniach evokujú cyrilometodskú tematiku v interiéri predovšetkým pôsobivé okná. Sú na nich prostredníctvom leptov vyobrazené motívy z cyrilometodského obdobia našich dejín. Podobne ako interiér, tak aj exteriér chrámu sa v priebehu rokov zmenil na nepoznanie. Z posledného obdobia treba spomenúť predovšetkým invenčné kvetináče, epoxydové sochy vierozvestov nad hlavným vchodom, či súsošie Snímanie z kríža, nachádzajúce sa pred vchodom do zákristii. Od roku 1990 zdobí hlavnú vežu pozlátený dvojramenný kríž.
Terchovskí kostol s cyrilometodským patrocíniom predstavuje skutočnú architektonickú dominantu tejto malebnej doliny. Stal sa vyhľadávaným miestom pre návštevníkov okolitého kraja.
První písemná zmínka o obci je z 24. září 1237 v imunitní listině papeže Řehoře IX. pro zábrdovický klášter. Křtiny jsou jedním z nejstarších a nejpamátnějších poutních míst na Moravě. Vznikly zřejmě již v době založení zábrdovického kláštera před rokem 1209. Z předhusitské doby se dochovaly ještě dvě písemné zmínky o Křtinách: v roce 1299 udělil cenedský biskup čtyřicetidenní odpustky křtinskému kostelu a z roku 1321 se dochovala darovací listina Jindřicha z Lipé, který věnoval klášteru nejstarší křtinský mlýn a Horu (les nad mlýnem). Zdá se, že už v té době byly ve Křtinách dva kostely. Starší románský, řečený Český a novější gotický, zvaný Německý.
Majitelé – premonstrátský klášter v Zábrdovicích, od roku 1784 – Náboženský fond státu, poté od roku 1830 – František X. Dietrichštejn. Od roku 1854 – Terezie Mensdorf-Pouilly, poté 1856 – Alfons Mensdorf-Pouilly (syn předešlé). 1864 – Vincenc z Bubna a Litic, 1882 – Mořic Teuber, Edvin Offermann a od roku 1894 – Jan II. Lichtenštejn, který je vlastnil až do vzniku samostatného Československa, kdy byl jeho majetek zestátněn.
V druhé polovině devatenáctého století došlo na Křtinsku k velkému rozmachu turistiky, byla učiněna řada speleologických a archeologických objevů, jimž dominuje objev halštatského pohřebiště v Býčí skále a objevy ve Výpustku. Křtiny začaly žít nejen z poutí, ale i z turistiky.
Zdroj: mistopisy.cz
Svatý Hostýn – historie
Archeologický výzkum dokládá pravěké osídlení Hostýna sahající až do doby bronzové; Keltové, první bezpečně známé etnikum na našem území, měli zde rozsáhlé opevněné sídliště – oppidum v rozsahu cca 20 ha s obranným částečně zachovalým valem o výšce 5-8 m (původně 15-18 m), délky 1 800 m.
Ve svém námětu ojedinělý je známý hostýnský obraz Panny Marie s Ježíškem metajícím blesky. Připomíná dobu vpádu Mongolů (lidově Tatarů) na Moravu v r. 1241, vznikl na základě barokní pověsti zaznamenané vlasteneckým knězem jezuitou Bohuslavem Balbínem. První kapli na Hostýně s obrazem Panny Marie Ochranitelky pořídili asi havíři dolující v hostýnských horách železo a stříbro; ve své původní podobě se dochovala do r. 1658, poté byla pro zvyšující se počet poutníků rozšířena.
Nynější velkolepý poutní chrám byl vybudován v barokním slohu majitelem bystřického panství Františkem Antonínem z Rottálu v letech 1721 – 1748, patrně podle projektu kroměřížského architekta italského původu Ignáce Cirani von Bolleshause jako centrální orientovaná stavba. Předmětem úcty byl obraz Matky Boží Ochranitelky. Byl uctíván až do r. 1620, kdy jej Václav Bítovský, pán na Holešově, spálil. Je to tentýž rok, kdy byl v Olomouci umučen Jan Sarkandr, kterého uvedený Václav Bítovský vyslýchal. Bohužel za 39 roků po slavnostním vysvěcení byl svatohostýnský chrám nařízením císaře Josefa II. zrušen, odsvěcen, zbaven svého vnitřního zařízení i střechy a nechán na pospas drsné povětrnosti, až se z něho stala ruina.
Přes přísný zákaz konání poutí nebyla jejich kontinuita přerušena. Hluboce zakořeněná poutní tradice a pozdější změna nazírání na nejvyšších místech umožnila obnovu poutního místa v letech 1841 – 1845. Činnost od 80. let 19. stol. znamená zásadní obrat ve vývoji; je spojen se jménem P Antonína Stojana, pozdějšího olomouckého arcibiskupa, který zakládá spolek Družstvo svatohostýnské (1881), jež je předchůdcem Matice svatohostýnské (1895) existující dosud. Od barona Laudona je zakoupena vrcholová oblast hostýnské hory v rozsahu keltských valů, zřízena trvalá duchovní správa obsazená řádem Tovaryšstva Ježíšova, budují se komunikace, křížové cesty (1901, 1905), ta novější podle návrhu Dušana Jurkoviče v provedení Jano Kohlera (ve stylu lidové architektury), monumentální přístupové schodiště k chrámu (250 stupňů), poutní noclehárna, hostinec aj.
Významnou událostí té doby byla korunovace Panny Marie svatohostýnské v r. 1912, kterou provedl podle starého církevního zvyku v zastoupení papeže olomoucký arcibiskup František Bauer. V době mezi válkami pokračovalo budování – přístupová komunikace z Bystřice pod Hostýnem, moderní poutní dům aj. Poutní místo Hostýn se stal moderním centrem náboženského života (celoroční pořádání duchovních cvičení – exercicií aj.) přesahující rámec olomoucké arcidiecéze.
Období komunistického panství „diktatury proletariátu“ se nevyhnulo ani Hostýnu. Řádový dům byl vydrancován, poutní dům byl předán ústavu sociální péče. Poutníci však i v těchto dobách zůstali Hostýnu věrni. K 70. výročí korunovace Panny Marie svatohostýnské získal poutní chrám vysoké vyznamenání – byl mu udělen papežem Janem Pavlem II. titul „Menší baziliky“ (bazilica minor).
Kostel byl uveden do současného stavu ke přelomu 19. a 20. století. Střecha je vytvořena mohutnou helmicí, dvě věže postavené kose překrývají jednoduché jehlancové střechy se skosenými hranami. Dominantou průčelí je vertikálně členěná plocha s hladkými pilastry a konkávní plochou vyplněnou impozantním mozaikovým obrazem Panny Marie Svatohostýnské (25 m2) od malíře Viktora Foerstra (bratra hudebních skladatele J. B. Foerstra), nad ním je nápis: ZŮSTAŇ MATKOU LIDU SVÉMU. Masivní kostelní vrata jsou dílem brněnského sochaře Josefa Axmana, Myslbekova žáka. Před chrámem na schodišti nás vítají sochy sv. Cyrila a Metoděje.
Vlastní chrám má centrální, půdorysně orientovanou dispozici elipsovitého tvaru s osami 40,5 a 30,5 m. Vnitřek chrámu, tvořený elipsovitým válcem odděleným římsou, sedmi okny a prosvětlenou kopulí, je úchvatný. Oválný půdorys chrámové lodě je rozčleněn a rozšířen o prostory vchodů a oltářů. Hlavní oltář se sochou hostýnské Madony s Ježíškem a výjevem pokoření Tatarů, sochou sv. Cyrila držícího v ruce obraz Panny Marie tuřanské a sv. Metoděje s mušlí (atribut křtu). Před oltářem je menza odpovídající reformě podle II. vatikánského koncilu. Autor původního oltáře je sochař a řezbář Benedikt Edele (1844). Na evangelijní straně presbytáře je kopie původního obrazu Panny Marie Ochranitelky, na protější straně nástěnný obraz Panny Marie Vítězné, jehož originál z r. 1695 není v majetku Hostýna. Na evangelijní straně kaple sv. Josefa, oltář Božského srdce Páně s reliéfním obrazem a kaple sv. Jáchyma se sv. Annou. Na epištolní straně kaple sv. Valentina, za ní u vchodu je kaple Panny Marie lurdské s oltářem sv. Ignáce z Loyoly (zakladatele Tovaryšstva Ježíšova). Na protější straně je zobrazena vodní kaple s procesím, dále je kaple sv. Šebestiána, která je nyní proměněna v kapli „dušičkovou“. Interiér chrámu doplňují nástěnné malby ze života světců a Panny Marie. K architektuře kostela jako celku lze říci celkově, že exteriér chrámu je tvořen převážně barokně, interiér odpovídá zhruba době konce 19. stol.
Zdroj: poutni.ado.cz
Historie Žarošic sahá hluboko do minulosti. Z náhodných nálezů je prokázáno prehistorické osídlení a velkomoravská doba je rovněž dobře doložena. První písemná zmínka o obci pochází ze 13. století a nejstarší zprávy vyprávějí o dávné kapli či kostele Narození Panny Marie ve viničné hoře.
Tato stavba měla zvláštní půdorys s poměrně velkým presbytářem a menší lodí. Snad to byla svatyně s řeholní komunitou, kde bylo později zbudováno obydlí pro poustevníka, který pečoval o tehdy již významné mariánské poutní místo. Původní předmět úcty, kterým byl zcela nepochybně obraz, se však nedochoval.
V první polovině 14. století přešly Žarošice do majetku české královny Elišky Rejčky a ta je později postoupila ženskému cisterciáckému klášteru na Starém Brně. Eliška Rejčka je – s největší pravděpodobností – dárkyní nádherné gotické mariánské sochy, která je dodnes dochována a nazývána „Stará Matka Boží“. Po husitských válkách prodala starobrněnská abatyše Žarošice světské vrchnosti. Posledními držiteli Žarošic byli Liechtensteinové až do pozemkové reformy roku 1923.
Dějiny tohoto kraje byly provázeny tatarskými, tureckými, kumánskými, bočkajovskými a jinými loupeživými nájezdy. Nebylo pohromy či války, která by se těmto místům vyhnula. Také „Bitva tří císařů“ u Slavkova přinesla mnoho utrpení, bídy a hladomor. V Žarošicích po bitvě přespali poražení mocnáři a na druhý den se sešel rakouský císař František I. s francouzským císařem Napoleonem u blízkého Spáleného mlýna, kde smluvili příměří, které bylo později nazváno Prešpurský neboli Bratislavský mír.
Tehlový kostolík postavili niekedy v období od konca 12. storočia po prvú tretinu 13. storočia, vzhľadom na vyvýšenú polohu nad dôležitou križovatkou ciest, zrejme ako súčasť opevneného hrádku. Išlo o stavbu s krátkou, takmer štvorcovou loďou a polkruhovou apsidou zaklenutou dodnes zachovanou konchou.
Niekedy okolo polovice 13. storočia (prípadne o niečo neskôr) sa realizovala veľká prestavba kostolíka. Neveľkú stavbu predĺžili západným smerom tak, že dĺžka lode sa zdvojnásobila. K novému západnému priečeliu pristavali predstavanú vežu. Súčasne podľa všetkého zo severnej strany pripojili k lodi sakristiu približne štvorcového pôdorysu. Ako stavebný materiál už poslúžil kameň.
Niekedy v polovici 14. storočia prešiel kostol ďalšou prestavbou v gotickom štýle. K južnému portálu do lode pristavali murovanú predsieň a vlys na apside upravili do súčasnej podoby lomených oblúčikov.
Kostol v stredovekej podobe bol poškodený požiarom, čo mohlo byť dôvodom neskororenesančnej prestavby v polovici 17. storočia (po roku 1634). Vtedy nahradili pôvodný drevený (zrejme zničený) strop v lodi murovanou klenbou. Zaklenutá bola aj sakristia. Loď i apsida dostali nové zväčšené okná.
Významná zmena vo využívaní kostola sa udiala po roku 1763, kedy bol dokončený nový kostol priamo v obci. Stredoveký chrám sa tak z farského stal filiálnym a tiež pútnickým (v súvislosti s výstavbou baziliky v Šaštíne). Zmenilo sa aj jeho patrocínium, keď získal súčasné mariánske a pôvodné zasvätenie sv. Petrovi a Pavlovi prevzal nový farský kostol.
V poslednej štvrtine 18. storočia dostal kostol nový krov a zrejme v tomto období boli aj vymurované oporné piliere lode v jej západnej časti (zo severnej i južnej strany).
Opravovaný bol ešte aj v roku 1924 po výstavbe krížovej cesty. Za národnú kultúrnu pamiatku bol kostol vyhlásený v roku 1963. Pamiatkový výskum, ktorý objasnil stavebný vývoj objektu a priniesol viacero zaujímavých objavov, sa uskutočnil v roku 2018.
Valy u Mikulčic jsou jedním z nejvýznamnějších opevněných hradištních sídel se znaky městského uspořádání, spíše vojenského charakteru, s doklady osídlení předvelkomoravského a velkomoravského horizontu s množstvím kostelů (cca 12) a artefaktů svědčících o přítomnosti velkomoravské nobility.
Existují domněnky, že se mohlo jednat o kmenové centrum s vyššími mocenskými aspiracemi, možná i sídlo prvních Mojmírovců. Zlom ve vývoji hradiska nasvědčuje k tomu, že se v další fázi stalo důležitým prvkem začleněným do systému obrany říše a jejího centra.
Lubomír Emil Havlík se domníval, že se jednalo o grad Morava, několik badatelů se však přiklání k názvu grad Slavnica či Slivnica.
Již v roce 1888 popsal lokalitu Valy moravský archeolog Karel Jaroslav Maška. Zaznamenal hlášení nadučitele Františka Kropáče o rozsáhlém opevnění se zřetelným příkopem asi 3,5 km východně od Mikulčic a o něco východněji nezalesněné místo, „kde nic neroste“, obehnané příkopem, s nálezy střepů keramiky zdobené vlnicemi. Mezníkem zahajujícím terénní výzkumy byl rok 1954. Systematické výzkumy trvající nepřetržitě 38 sezón poskytly díky relativní neporušenosti do dnešní doby nejdostupnější materiál k hledání historie Velké Moravy a jsou spjaty se jmény akademika Josefa Poulíka a Zdeňka Klanici.
Aglomerace leží v údolní nivě řeky Moravy v krajině lužních lesů. Její jádro tvoří hlavní hrad se dvěma velkými přiléhajícími předhradími, z nichž jedno má zřetelný charakter stálého vojenského tábora a druhé se jeví spíš jako valem chráněné sídliště. Poněkud vyvýšená akropole velkomoravského hradu i s vojenským předhradím byla chráněna téměř stejnou hradbou skořepinové konstrukce s čelní kamennou plentou a vodními příkopy tvořenými soustavou ramen řeky Moravy.
Na nejvyšším místě akropole byly situovány dvě stavby reprezentující knížecí prostředí – knížecí palác s litou maltovou podlahou a kamenným krbem a bazilika. Oba objekty na ploše tzv. hradu tvořily samostatný okrsek. V okolí paláce bylo zjištěno opevnění příkopem a bazilika se hřbitovem byla oddělena palisádovým plotem. Rozsáhlá trojlodní bazilika s atriem a nartexem – kněžištěm je plošně dosud největším odkrytou velkomoravskou církevní stavbou. V prostoru baziliky a v okolí bylo odkryto několik hrobek patřících významným představitelům vládnoucí vrstvy Velké Moravy, pravděpodobně i některým z Mojmírovců. V okolí kostela bylo odkryto pohřebiště čítající přibližně 550 hrobů, jejichž hustota a vzájemné překryvy svědčí o značné intenzitě pochovávání, tedy i o poměrně vysoké hustotě obyvatelstva. Pohřebiště vyniká množstvím bohatých hrobů s meči, zlatými a stříbrnými šperky a honosnými soupravami opaskových kování a stříbrných a litých bronzových nákončí, zlatými gombíky. Tyto i řada dalších nálezů představují mistrná díla místního uměleckého řemesla. Nákončí se stala jakýmsi neoficiálním symbolem lokality Valy u Mikulčic, ale k cenným nálezům patří zejména stříbrný závěsný křížek s postavou Krista a zlatý solidus byzantského císaře Michaela III. Určitým dokladem vzdělanosti jsou také nálezy železných pisátek – stilů.
Stopy kovoliteckých a šperkařských dílen na hradě jsou časově řazeny do období před polovinou 9. století ve vrcholném období mizí a převládá zpracování železa, dřeva, hrnčířství a textilnictví.
Vyznačené základy třetího mikulčického kostela – trojlodní baziliky
K aglomeraci přináleží také četná zázemí (sídelní areály s pohřebišti valy):
severní a severozápadní podhradí Štěpnice I (vlastnický kostel s neobvyklými zevními příporami s 6 hroby kolem, kostel s pravoúhlým presbytářem a 26 hroby,
jižní podhradí Kostelisko (rotunda se 4 konchami a litou maltovou podlahou a zjednodušenou antickou mozaikou s úlomky římských cihel),
východní podhradí, Těšický les – Klášteřisko (dvouapsidová rotunda, 200 hrobů, bronzová pozlacená plaketa, břitva),
Štěpnice II blíže k Trapíkovu (prostá dřevěná rotunda na kamenné podezdívce, úlomek hlazené porfyritové desky, 16 hrobů, stříbrné gombíky, železné ostruhy),
Žabník (44 hrobů, skleněné perly, nože, keramika),
pohřebiště z 9. až 11. století Panské,
sídliště z 9. století Trapíkov,
Kopčany s dochovaným kostelem svaté Margity Antiochijské, který se zachoval téměř celý ve své původní hmotě. Datování dříve pozornosti unikajícího kostela umožnily nálezy tří velkomoravských hrobů s pozlacenými gombíky a stříbrnými bubínkovými náušnicemi.
Z dalších zajímavých nálezů aglomerace je možno jmenovat zbytky mostu, dlabané čluny – monoxyly, vrše na chytání ryb, harpunu, železné háčky na chytání ryb, dřevěné vědro, vědro s ozdobným kováním, železná dřevem vykládaná vědra, tři různé typy válečných sekyr, dřevěné lžíce a naběračky, provaz, železná udidla, ovčácké nůžky, železnou kosu, srp, krojidlo, železné ocílky, železné hřivny, olověnou hřivnu, hroty šípů, železné klíče a kování zámku, kostěné brusle, šídla, proplétačky, jehelníčky z parohoviny, přesleny z pálené hlíny, kostěnou píšťalku. Obzvláštní pozornost vzbudil malý stříbrný pozlacený relikviář ve tvaru miniaturní bohoslužebné knihy. Zajímavostí jsou vydatné stopy konzumace potravin všeho druhu, zejména na štěpnickém předhradí opevněném stejně kvalitní hradbou, jako hrad, avšak beze stop řemesel a další tvůrčí práce, tedy spíše kasárenského charakteru.
Hroby se mnohdy překrývají, někdy i základy staveb. Nálezy pocházejí z doby převážně 7. až 12. století.
Hodna pozornosti je i zásadní rekonstrukce starší kamenné hradby bez známek pouhé běžné údržby nebo nějaké náhlé katastrofy (požáru, dobytí apod.) na mikulčických Valech někdy v polovině 9. století. Přebudovaná hradba měla lícní kamennou zeď výrazně méně mohutnou. Vypadá to, jakoby zde došlo k úpadku politického významu původního hradiště a teprve po novém uspořádání veřejných poměrů se noví představitelé moci postarali o obnovu zchátralého, ale ne už v původním významu a s dřívějšími mocenskými aspiracemi. Úvaha prof. Poulíka o ústředí státu tak ale mohla docela dobře platit pro první polovinu 9. století.
Josef Poulík svého času uvažoval o mikulčické aglomeraci jako o ústředí celé Velkomoravské říše s argumentací zatím nejsilnějšího nalezeného opevnění na velkomoravských hradištích. To však platilo pouze do okamžiku, než bylo prozkoumáno opevnění v uherskohradišťské lokalitě Rybárny.
Okolo poloviny 9. století došlo na Valách k výstavbě zděného kostela. Akropole Starého Města „Na Valách“ dosáhla rozmachu ve druhé polovině 9. století.[4] Založením dalších sídlišť v těsné blízkosti vznikl rozsáhlý opevněný útvar městského typu, dnes označovaný termínem „aglomerace“, na tehdejší poměry s mimořádnou koncentrací obyvatelstva. Lokalita Na Valách se postupně stala centrálním pohřebištěm celé aglomerace, čímž zaniklo prvotní hradisko. V důsledku toho zřejmě také došlo k přestěhování části obyvatel do jiných částí aglomerace.
Zástavba aglomerace byla členěna na účelové areály včetně výrobních okrsků specializované řemeslné výroby, podléhající určité urbanistické koncepci (mocenský areál Na Dědině, výrobní areály Na kostelíku, resp. U Víta, Na Špitálkách a Nad Haltýři, tržní prostranství Salaška, centrální nekropole Na Valách, sídelní okrsky Za Zahradou, Na Špitálkách a Rybárny, ostrov sv. Jiří i s mocenskou a výrobní složkou, centrální církevní areál na sadské ostrožně Derfla). Uvnitř, na hranici i vně aglomerace se nacházejí doklady o několika druzích fortifikací od opevnění tzv. lehčí konstrukce (např. tzv. Christinův val starobylé konstrukce i tvaru) až po nejpevnější hradbu doposud zjištěnou v rámci našich velkomoravských hradisek, a to ve východní části uherskohradišťské čtvrti Rybárny v poloze Bumbalov. Hradba skořepinové konstrukce s masívní, přes 2 metry silnou kamennou plentou, byla široká téměř 10 metrů.
Současný hrad vznikl pravděpodobně na místě hradiště. První prokazatelnou stavbou na návrší byla kamenná obytná věž a rotunda z 11. století, kdy hrad sloužil na ochranu Uherského království a západního pohraničí. Koncem 13. století se dostal do majetku rytíře Matúše Čáka Trenčanského, významného oligarchy, který ovládal velké území a stal se legendárním „pánem Váhu a Tater“. Jeho stavební činnost můžeme vysledovat hlavně na rozšíření a rozsáhlé úpravě blokové obytné věže z 11. století, ke které přistavěl i mohutně opevněný obytný palác. Věž, nazývaná Matúšova, je dominantním prvkem celé široké siluety hradu.
Po Matúšově smrti patřil hrad až do konce 15. století panovníkovi. Takzvaný horní hrad rozšířil král Ludvík z Anjou o nový palác a opevnění. Zikmund Lucemburský daroval hrad svojí manželce Barboře, pro kterou nechal v první třetině 15. století vybudovat nový palác a kapli. Všechny tyto stavby byly částečně renovovány a dnes se využívají pro muzejní účely. Polovina 15. století byla ve znamení opevňování hradu zejména z důvodu husitských výprav, které tehdy směřovaly také na Slovensko. Koncem 15. století získal hrad společně s městem Štěpán Zápolský a začal s rozsáhlými přestavbami.
Hrad kolem rok 1700 na pohlednici z roku 1900
Začátkem 16. století se hrad stal cílem turecké expanze. Navzdory Zápolského budovatelským a opevňovacím pracím byl hrad dobyt roku 1527 vojsky krále Ferdinanda I., vedenými generálem Katzianerem. V letech 1540–1560 byla zahájena obnova a rozšíření rozsáhlého opevnění, které řadí hrad Trenčín spolu s Spišským hradem a Děvínským hradem mezi nejrozsáhlejší evropské hrady. V téže době byla vybudována dělostřelecká obrana podle projektu italských architektů a budovy byly modernizovány podle dobových trendů. Změnila se i silueta hradu. Vysoké gotické střechy vystřídaly horizontální renesanční atiky ve tvaru ocasů vlaštovek, které byly typickým italským prvkem 16. století. V roce 1790 se v městě rozšířil požár, který zasáhl i hrad. V polovině 19. století byly zakonzervovány poškozené objekty, aby se předešlo jejich dalšímu rozpadu. Od konce padesátých let 20. století na hradě probíhá velice komplikovaná (zvláště vzhledem k poloze hradu) komplexní obnova a rekonstrukce jeho opevnění. Opravené objekty jsou postupně využívány k muzejním účelům nebo jsou součástí stálé expozice.
Dvojvežový kostolík postavený v románskom slohu sa tu spomína po prvý raz v roku 1208. Bol zasvätený sv. Beňadikovi. Roku 1520 dal na jeho mieste vybudovať kaplnku ku cti sv. Doroty Juraj Thurzo horlivý katolík, starý otec Juraja Thurzu, neskoršieho palatína.
Počas pôsobenia jezuitov na Skalke kaplnku renovovali v r. 1713 a pristavili k nej vežu. V r. 1679 bol postavený nový oltár na počesť Panny Márie Čenstochovskej. Počas kuruckých vojen bol kostolík poškodený. V r. 1745 kaplnku rozšírili do súčasnej podoby a pristavili k nej dve veže. V r. 1949 v ňom postavili Boží hrob a na Veľký piatok sa tu konali procesie. Neskôr postavili na Malej Skalke aj kalváriu (1676) so štrnástimi stanicami krížovej cesty.
Kostol bol opäť zreštaurovaný za trenčianskeho farára opáta Ľudovíta Stáreka v r. 1852-1853; opravený a posvätený v r. 1924 nitrianskym biskupom Karolom Kmeťkom. Hlavný oltár odvtedy zdobia sochy pustovníkov sv. Andreja-Svorada a Beňadika. Vojnové udalosti druhej svetovej vojny neobišli ani Skalku a preto bolo potrebné opäť pristúpiť k rozsiahlej oprave, ktorá bola ukončená r. 1951. Slávnostnú svätú omšu celebroval nitriansky administrátor biskup Eduard Nécsey. Maľba svätcov na stene je dielom pátra Emila Prokopa, SVD, z r. 1983.
Ostatné úpravy kostola na Malej Skalke sa uskutočnili v rokoch 2003-2006. V r. 2011 boli vybudované sociálne zariadenia, oprava pútnického domu a okolia. V r. 2012 pribudla v pútnickom areáli nová krížová cesta.
Veľká Skalka je spätá so vznikom benediktínskeho opátstva k úcte sv. Beňadika z r. 1224, ktoré založil nitriansky biskup Jakub I. Z tohto obdobia pochádza stavba kostola a kláštora v gotickom slohu. Benediktíni tu pôsobili do začiatku 16. storočia.
velka_skalka1Nitriansky biskup Ján Püsky daroval opátstvo jezuitom. Jezuiti prestavali kláštor benediktínov. V r. 1667-1669 vybudovali v blízkosti polozrúcaného starého kláštora benediktínov, nový kláštor. Hoci stopy tejto fázy výstavby kláštora jezuitov nie sú celkom preskúmané (stavebne je zachovaná iba vrchná kaplnka s jezuitskou úpravou vročenou r. 1717). Je isté, že bola opatrená novými oknami a preklenutá vysokou kupolou na prístenných pilieroch na vrchole s laternou. Pri ďalších úpravách začiatkom päťdesiatych rokov 19. storočia a tiež v r. 1905 sa jej interiér podstatnejšie nezmenil.
Vojnové pomery labansko-kuruckých vojen sa odrazili aj na Skalke začiatkom 18. storočia. V r. 1717 jezuiti znova postavili Kaplnku sv. Andreja a Beňadika a nasadili na ňu novú kupolu. Zrúcali starú vežu a vystavili novú, vyčnievajúcu nad kláštorom. Zväčšili jedáleň a pristavili aj niekoľko izieb. Veľká Skalka nadobudla podľa J. Braneckého „krásy akej nikdy viac nebude mať“. Bol postavený aj nový múr, chrániaci stranu kláštora proti dažďom od Váhu. Ku kláštoru pristavili novú časť, pretože kláštor sa rozšíril na 76 členov. V r. 1755 bolo vybudovaných 180 nových kamenných schodov, vedúcich od cesty až k bráne kláštora. Posledná veľká rekonštrukcia Skalky bola v r. 1768, kedy sa uskutočnila výmena strechy. Bolo to len päť rokov od zrušenia rehole v r. 1773, kedy jezuiti museli Skalku opustiť.
klastor3Čiastočné úpravy na Veľkej Skalke boli prevedené za trenčianskeho farára – opáta Ľudovíta Stáreka v r. 1852-1853 a za skalských farárov: Pavla Uhrína v r. 1892, Jána Havera r. 1911 a Jozefa Púchovského r. 1914. Väčšie úpravy a stabilizácia objektu sa uskutočnili po r. 2000. V r. 2011 v objekte Veľkej Skalky pribudol prístrešok pre turistov.
Samotné naleziště se nachází v jihovýchodní části města Uherské Hradiště zvané Sady (Derfla), blízko silnice ve směru na Kunovice, na tzv. sadské ostrožně. V letech 1959–1963 zde probíhal pod vedením V. Hrubého (z Moravského zemského muzea v Brně) archeologický výzkum, při němž byly objeveny pozůstatky neopevněného dvorce církevně – mocenského charakteru.
Právě sem přišli někdy na konci 8. století jedni z prvních křesťanských misionářů. Přicházeli z Aquileie na pobřeží Jaderského moře a ze Salcburku, o něco později z Pasova. Pravděpodobně s vědomím místního knížete vystavěli na sadské ostrožně kostel, který v nadzemní hmotě mohl mít podobu kříže, nad jehož středem se tyčila mohutná čtyřhranná věž. Kostel byl omítnut, vymalován, opatřen litou maltovou podlahou a kryla jej střecha z hliněných vypalovaných komponentů. Tato architektura zcela jistě dominovala širokému okolí. K její realizaci došlo někdy na přelomu 8. a 9. století, tedy i více než 30 let před vznikem Velké Moravy (r. 836). Byl to jeden z prvních zděných kostelů na sever od Dunaje. Komplex několika zděných sakrálních staveb, budovaných ve třech stavebních fázích, zaujímal dominantní, zdaleka viditelnou polohu. Nejprve byl v první třetině 9. století postaven kostel na půdorysu řeckého kříže. Směrem na západ byl k němu v 60.–70. letech téhož věku navázán sálový kostel se závěrem v podobě apsidy. Ten bývá někdy interpretovaný jako kaple se dvěma bočními vchody a svým vznikem je nejspíše svázán s nově příchozími staviteli byzantské misie. Zřejmě ještě ve třetí čtvrtině 9. století byly k severní obvodové zdi kostela s křížovou dispozicí přistavěny hrobová komora a kaple, téže fázi pak přísluší i vznik zděné příčky v západním kostele. V této souvislosti pak vyvstává možnost, že západní kostelík se stal místem výuky katechumenů, zatímco kaple s hrobovou komorou posloužila k uložení pohřbu význačného Moravana (pravděpodobně hrob knížete Svatopluka). Západně od celého komplexu byla postavena ještě křtitelnice (baptistérium).
Vně, ale i uvnitř církevních staveb bylo odkryto 87 pohřbů z průběhu 9. století, nezřídka uložených v rakvích a s bohatými milodary. Hřbitovní areál s kostelem byl na severní straně dvěma zídkami oddělen od seskupení dvanácti srubových staveb, v nich žili a v dílnách pracovali řemeslnící a jejich rodiny. Nechyběla ani studna. Na opačné straně stála rozsáhlá 36 m dlouhá a 6 m široká halová stavba srubové konstrukce – shromaždiště a snad i místo výuky kněží. Mezi okrsky pak procházela zpevněná cesta. Vzhledem k celkové situaci na Výšině sv. Metoděje (Sadské výšině), jakož i k nálezům odsud pocházejícím – olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka – stily apod. – se lokalita často klade do souvislosti s působištěm představitelů byzantské misie.
Podle svědectví hrobových nálezů bylo posléze původní velkomoravské pohřebiště z 9. a počátku 10. století převrstveno mladohradištními pohřby z 11.–12. století. Kaple, které na základě písemného pramene z roku 1247 bývá přisuzováno mariánské zasvěcení, byla spolu se hřbitovem definitivně opuštěna v průběhu 13. století.
Hradecká ostrožna je trvale osídlena již od doby kolem 2000 př.n.l. Vlastní stavební vývoj areálu počíná slovanským hradiskem. Na jejím místě – po požáru knížecího hradu Přemyslovců – započal v polovině 13. století s výstavbou nového, rozsahem i výstavností velkorysého gotického hradu, obklopeného důmyslnou fortifikační soustavou, král Přemysl Otakar II., v letech 1279 – 1281 zde vedla svůj dvůr jeho ovdovělá choť Kunhuta. Ve 14. století byl Hradec sídlem opavských Přemyslovců a správním centrem Opavského knížectví. V roce 1481 mu byl přiznán statut města, znak a právo trhu. Od počátku 16. století procházel rukama několika zástavních pánů; posledním z nich byl Kašpar Pruskovský z Pruskova, jenž v roce 1585 získal zdejší zboží do dědického majetku a současně zahájil přestavbu hradního areálu na renesanční sídlo s okrasnou zahradou a lesoparkem. Nová modernější kvalita bydlení nepochybně ovlivnila i úroveň rodinného a společenského života v Hradci. Mj. tu působila řada domácích hudebníků, od třetiny 18. století známá zámecká kapela; v divadelním sále byly dávány dokonce opery. V roce 1778 přešlo hradecké panství na pruskou knížecí rodinu Lichnovských z Voštic, kteří na počátku 19. století – po požáru v roce 1796 – zámek celkově adaptovali a to v intencích soudobého empírového názoru. Rozsáhlou proměnu hlavní obytné budovy doprovázelo ve 2. polovině 19. století rozšíření areálu o novogotický tzv. Červený zámek s konírnami, kočárovnou a hradební zdí. Rovněž okolí zámku doznalo změn; starý opevňovací systém byl zrušen, svahy vyrovnány a založen přírodně-krajinářský park vynikající kompoziční a dendrologické úrovně. V blízkosti zahradního traktu poté přibyla poslední stavba areálu, pseudogotická Bílá věž. V držení hradeckého panství se vystřídalo 8 knížat a hrabat Lichnovských v šesti generacích. Každý z nich byl individualitou mimořádného vzdělání, zájmů, schopností a vybraných styků. To vše napomohlo společensko-reprezentačnímu postavení hradeckého zámku i spektru a úrovni jeho sbírek. Vedle panovníků, hodnostářů evropských dvorů, politických a společenských celebrit hostil také mnohé veličiny kulturního světa. Hradec navštívil m.j. Ludvig. v. Beethoven, F. Liszt, J. Mánes, G. Hauptmann, H. v. Hoffmannstahl, K. Kraus a Lisztova dcera Cosima Wagnerová. Přátelské vztahy udržovali Lichnovští s W. A. Mozartem, N. Paganinim, A. von Humboldtem, V. Hugem, R. M. Rilkem, M. Twainem, P. Picassem či O. Kokoschkou. V květnu 1945 bylo panství konfiskováno ve prospěch československého státu a zámek záhy poté otevřen veřejnosti.Od roku 1978 probíhala generální oprava objektu a v současné době je jeho velká část přístupná návštěvníkům.
Slovanské hradiště Mikulčice
národní kulturní památka
Návštěvnické centrum
696 19 Mikulčice 738 – Valy
Česká republika
Zámeček Pohansko
Pohansko 1056
690 02 Břeclav
Česká republika
Muzeum Velké Moravy – recepce
Mašovická 1 – areál statku
669 02 Znojmo-Hradiště
Česká republika
Památník písemnictví na Moravě
Klášter 1
664 61 Rajhrad
Česká republika
Diecézní muzeum
Petrov 1
602 00 Brno
Česká republika
Zámek Křtiny – recepce
Křtiny 1
679 05 Křtiny
Česká republika
Muzeum obce Žarošice
Žarošice 110
696 34 Žarošice
Česká republika
Turistické informační centrum Koryčany
Náměstí 534
768 05 Koryčany
Česká republika
Úřad městyse
Osvětimany 350
687 42 Osvětimany
Česká republika
Infocentrum Velehrad
U Lípy 302
687 06 Velehrad
Česká republika
Turistické centrum Velehrad
Salašská 328,
687 06 Velehrad
Česká republika
Archeoskanzen Modrá
Modrá 170
687 06 Velehrad
Česká republika
Památník Velké Moravy
Jezuitská 1885
686 03 Staré Město
Česká republika
Event centrum – Městské informační centrum
náměstí Velké Moravy 2190
686 03 Staré Město
Česká republika
Městské informační centrum Uherské Hradiště
Masarykovo náměstí 21
686 01 Uherské Hradiště
Česká republika
Envicentrum Pro krajinu
Vysoké Pole 273
763 25 Vysoké Pole
Česká republika
Turistické informační centrum města Vizovice
nám. T. G. M. 1008
763 12 Vizovice
Česká republika
Turistické informační centrum Valašské Klobouky
Masarykovo náměstí 103
766 01 Valašské Klobouky
Česká republika
Poutní dům č.3
Svatý Hostýn 115
76872 Chvalčov
Česká republika
Turistické informační centrum Rožnov pod Radhoštěm
Masarykovo náměstí 131
756 61 Rožnov pod Radhoštěm 1
Česká republika
Státní zámek Hradec nad Moravicí
(pokladna u vstupu do zámeckého areálu)
Městečko 2
747 41 Hradec nad Moravicí
Česká republika
Archeopark Chotěbuz-Podobora
(pokladna v návštěvnickém centru)
Karvinská 455
73561 Chotěbuz
Česká republika
Turistické informačné centrum
ul. Sv. Martina 1
013 06 Terchová
Slovensko
Obecná knižnica v Terchovej
Sv. Cyrila a Metoda 1193
01306 Terchová
Slovensko
Obecný úrad Divinka
Divinka 142
01331 Divinka
Slovensko
Obecný úrad Vyšný Kubín
Vyšný Kubín 117
02601 Vyšný Kubín
Slovensko
Obecný úrad
Pružina 415
018 22 Pružina
Slovensko
Kláštor Veľká Skalka
Opatovská 520/21
91101 Trenčín – Opatová
Slovensko
Penzión Pútnický dom
Opatovská 512
91101 Trenčín – Opatová
Slovensko
Kultúrno-informačné centrum Trenčín
Mierové námestie 9
91101 Trenčín
Slovensko
Obecný úrad
Ducové 121
922 21 Moravany nad Váhom
Slovensko
Obecný úrad
Pobedim 435
916 23 Pobedim
Slovensko
Obecný úrad
Podbranč 210
906 05 Podbranč
Slovensko
Múzeum Kopčany – informačné centrum
Kollárova 1146
908 48 Kopčany
Slovensko
Národná svätyňa
Bazilika Sedembolestnej Panny Márie
Infocentrum
Kláštorné námestie 1295
908 41 Šaštín-Stráže
Slovensko
Včelovina – Medová kaviareň
Továrenská 10A
919 04 Smolenice
Slovensko
Obecný úrad
SNP 52
919 04 Smolenice
Slovensko
Obecný úrad
Trstín 95
919 05 Trstín
Slovensko
Turistické informačné centrum Región Trnava
– v budove Mestskej veže
Trojičné námestie 1
91701 Trnava
Slovensko
Obecný úrad
Majcichov 606
919 22 Majcichov
Slovensko